Únor 2017

Rodina

24. února 2017 v 8:00
Rodina není samozřejmost. Někdo jí má, někdo bohužel ne. Z vlastní zkušenosti mohu také podotknout, že člen rodiny nemusí být díky stejné krvi. Mou rodinu tvoří především lidé, kteří semnou pokrevně nemají nic společného, a přesto mají zájem. Neskutečný zájem. Každý takový člověk je ve Vašem světě vzácný. Každá osoba navíc, která tu pro mého syna je, je poklad. Jsou nám oporou, pomocí, psychologem když je potřeba, a mnoho dalšího samozřejmě.
Znám mnoho rodin, které situaci autismu nezvládají. Buď nechtějí přijmout fakt, že je s Vaším děťátkem něco jinak, a nebo jsou zrovna zatvrzelí, jak už jsem psala dříve. Podle statistik, které jsem nedávno viděla, je z 10 000 dětí 15 autistických. Není to můj osobní případ, ale pro valnou většinu samotných rodičů je velice těžké přimout, a vyrovnat se s takovou informací. Ostatní členové rodiny by tedy měli fungovat na sto procent. Jsou velice potřebnou oporou a pomocí pro Vás i Vaše dítě. Pokud tedy máte dobré, rodinné vztahy.
Co můžete udělat? Vezměte s sebou prarodiče k lékařům, kteří jim ochotně situaci vysvětlí. Stejně tak dámy z rané péče a spc rády objasní příbuzným, jak mají správně s děťátkem pracovat, komunikovat. A pokud opravdu stojí o Vašeho autíka, budou se snažit sbírat různé informace, učit se správnou metodiku, komunikaci. Proniknou částečně do jeho vlastního světa. Raďte jim, ukazujte správnou cestu a sledujte jejich společné úspěchy. Výhra je to pro všechny tři strany. Pro ně, pro Vás i pro Vaše děťátko. Pokud si totiž takové dítko k sobě pustí další lidské bytosti, je jeho život velice obohacen. Každý človíček navíc se počítá. Dětátko se rozvíjí, dostává lásku dalších lidí, kterou najednou dokáže nějakým způsobem přijímat. Pomocí piktogramů třeba (obrázková metoda komunikace), se spolu dokáží alespoň minimálně dorozumět, pokud je obě strany umí použít. Hned je vše jiné, opět lehčí, opět pozitivnější. Všichni jsou štastní, a tak by to mělo být.
Ne každý, jak už jsem psala, má to štěstí. Existuje nesčetně případů, kdy to prostě nejde. Znám osobně hromadu maminek s chytrými babičkami, které mít své zanedbané pravnouče chvíli na hlídání, vše by ho naučily. Umělo by chodit na nočník, pomalu uvařit oběd a odříkat básničku. Jednoduchýym řešením této situace je, pokud to dítko snese, nechat ho tam přes víkend. Jsou případy, kdy to prarodičům dojde. Od maminek, které jsou v této situaci většinou ale vím, že tam dítko nebylo ani jeden celý den. Je podle slov prarodičů nezvladatelné, rozmazlené, vybíravé atd...co s tím? Já zastávám názor, že nikoho přemlouvat nebudu. Pokud chce mít človek tak ohromné štěstí, že má tu čest patřit do synova života, musí chtít sám. Jiné lidi ani takové dítě v životě mít nepotřebuje, dá se říct nemůže. Samo pořádně nechápe své pocity, myšlenky, potřeby. Dělá si vše po svém, jak mu to vyhovuje, jak to chápe. Vy musíte s ním. Jak říká náš pan pediatr, jedete na jeho vlně. Pokud takto fungujete, mělo by to trochu jít. Pokud se ovšem najde člověk, který nepochopí, že dítko potřebuje jít stejnou cestou, jídlo jíst určitým způsobem, hrát si dvě hodiny s vidličkou například (situací je opět milion), snaží se ho předělat do svých stylů, nepochodí. A nejen že nepochodí, ale vše tím pokazí. Dítě bude opět více nejisté, negativní, zmatené. A to přeci nepotřebuje. Potřebuje pochopení, dopomoc, snahu druhé strany. Ani Vy nepotřebujete půl roční snahu, o alespoň částečné zvládnutí jedné situace, nechat pokazit člověkem, který odmítá pochopit.
U nás například byla, stále někdy doznívá problematika návštěv. Syn má ruzná, vetšinou katastrofická období, která se mu střídají. Většinou byly návštěvy utrpením. A tak jsme na ně nechodili. Všechny nás kvůli tomu trápit? Ani nápad. Několik lidí mělo velký problém situaci pochopit, časem se to však naučili. Stojí o syna tak moc, że s tím dokáží žít. Není přeci takový problém přijít za ním, když obráceně je to nemožné. Jde o milion různých situací denně. Autisté jsou takoví. V jejich chaosu se nedokáží zorientovat, vadí jim změny. Zjišťujete postupně všechny problémy, negativa, vše, co jim vadí. Snažíte se najít řešení, pro pochopení každé situace. Pro nápovědu, která rovná ten chaos v jejich hlavičkách. Je to cesta dlouhá, někdy nekonečná. Hlavní úkol je však Váš. A Vaším darem je tento úkol předat dál, zrovna všem lidem, kteří o to stojí.
Když nám diagnózu autismu potvrdili, sedla jsem si k počítači a hledala nejlepší vysvětlení celé diagnózy. Její druhy, její popis, charakteristiku těchto dětí, možné postupy. Toto jsem přeposlala synovo prarodičům. Aby měli alespoň minimální představu, o co se jedná. Další zájem byl však na nich. Ptají se, zkoumají, snaží se ho pochopit. Je to klíč k úspěchu. Každý rozumný člověk pochopí, že bez namáhavé dřiny, která svět autíků provází, to jednoduše nepůjde.
Nesnažte se stále dokola vtloukat lidem do hlavy, co by měli, pokud o to nestojí. Je to zcela zbytečné. Tento čas raději věnujte svému děťátku, lidem, kteří o to stojí, sami sobě. I zájem je jedna z důležitých vlastností v tomto světě. Ne umělý, ale opravdový. Vždy najdete člověka, který ten zájem má. A je jedno, jestli máte stejnou krev, nebo úplně jinou. Nakonec můžete být všichni spokojená rodina, a to je největší štěstí. V tomto světě jedna z hlavních věcí, která Vás dovádí k úspěchům.

Okolí

17. února 2017 v 8:00
Jak reaguje na naši rodinu okolí? Někdo se možná podiví, pobaví, někdo se naštve a někomu to přijde normální. Do určitého věku jsme zapadali mezi děti na hřištích, v henách, v obchodech. Čím je ovšem syn starší, tím víc jde vidět, že je jiný. A to zcela. Liší se úplně vším od zdravých dětí. Místo mluvení piští, nosí stále plenky, sám se nenají, o děti nestojí....mohla bych to tu vypisovat dva dny. Každý, dětí nevyjímaje, si toho všimne. Často se mě ptají dětičky, proč malý tak pláče. Ten má přitom šílenou radost, kterou vyjadřuje křikem. Je několik druhů lidí v okolí.
Jsou to tzv. čumilové. Vědí, že něco není v pořádku, zírají ( stala se mi situace, kdy paní na syna zírala nepřetržitě dvě hodiny s otevřenou pusou), vědí, že něco není v pořádku. Co se jim honí hlavou Vám nepovím. Možná jsou zděšení, překvapení, nechápou situaci. To ví pouze oni sami. Na tyto lidi většinou nereaguji. Syn z toho zatím nemá rozum, tak není potřeba. Představte si situaci v bazénu. Tří a půl letý prcek zde běhá s plínkou. Ruku na srdce, většinu z Vás by napadlo, jak je to možné. Že by neschopnost rodičů? V tomto směru je lidské myšlení omezeno. Je to první věc, která Váš mozek napadne. málo lidí pomyslí na jiný důvod v první vteřině.
Pak jsou tu přechytralé, dokonalé osoby, které sami vychovali několik dětí. Podle těchto osob jsme my, matky jiných dětí neschopné. Žádné takové nemoci podle nich neexistují. My jsme pouze líné, naše děti nás naprosto nezajímají. S těmito lidmi nepohnete, ani kdybyste se sebevíc snažili. Jsou buď maximálně zatvrzelí, nebo je to starší generace, která byla vychovávána v letech, kdy každé dítě, které dnes například trpí dislexií, poslali do zvláštní školy, protože bylo podle nich hloupé, nezvladatelné atd...I kvůli této skupině lidí je velice obtížné, naše děti integrovat ( začleňovat) do okolí. Dodnes je i mnoho pedagogů, kteří toto téma absolutně odmítají. Pro nás, naše děti tak vznikají další stresy. Proč má být trestáno mé dítě, kvůli někomu, kdo odmítá pochopit. Má mít šanci na normální život, vzdělávání, začleňování. Přeci si to samo nevybralo, že se takto narodí. Opět se mi stala situace, kdy měl syn období, že odmítal vystupovat z auta. Přijeli jsme na místo a začalo peklo. Neuvěřitelné scény, které přirovnávám k vymítání ďábla ( takto naše záchvaty mnohdy opravdu vypadají). V této chvíli syna neuklidní vůbec nic. Většinou s těmito záchvaty vydrží až do večera. Můžete ho zkusit rozptýlit ve chvilce klidu, než se znovu nastartuje. o to jsem se také pokoušela. Vzala jsem ho do milovaného parku, a doufala jsem, že se nadchne, a na špatnou náladu zapomene. Můj plán byl samozřejmě neúspěšný. Celou cestu nás pronásledovala starší paní, která mi jasně vysvětlali, jak šíleně špatná matka jsem. Aby toho nebylo málo, zastavovala každého kolemjdoucího a vše mu barvitě líčila. Takže místo jedné, jedovaté paní, jich tam stál celý tábor. Nikdo z těchto lidí neměl ani potuchy o nějakém autismu, o nervových záchvatech, které jsou s ním spojené, ani je to nezajímalo. A tak jsem se dozvěděla, jak špatná matka jsem, že mé dítě je chudáček, a že mě udají na sociální úřad. S takovými lidmi se setkáváme běžně. Byli jsme dokonce i vyhozeni z obchodu, protože nikdo přece nebude poslouchat uřvaného spratka, jak nám bylo řečeno. Proč máme toto snášet? Nemáme to už tak v životě náročné? Je lepší si těchto lidí nevšímat, ale musíte na to mít povahu, a tu já nemám. Nikdo z těchto lidí nevidí, čím vším jsme si od těhotenství prošli. Že dobře se vyspat znamená u nás doma jednou za měsíc šest hodin v kuse. Že Váš život plní hromada lékařů a organizací. Že každý den, učíte své dítě stále to samé dokola bez pokroku. Že city ze strany Vašeho děťátka nejsou nijak projeveny. A znovu, mohla bych to tu opět vypisovat dva dny. Jelikož se snažím každý den, a to ze všech svých sil, něco s ním dokázat, a udělat ho tím nejlepším, nehodlám poslouchat na svou adresu takovéto poznámky.
Dále jsou tu lidé, kteří sice znají existenci autismu, vědí, že jím Vaše dítě trpí, ale je jim to úplně jedno. Díky Bohu, už bydlíme sami, v rodinném domku, ale ne vždy to tak bylo. Do malého tří let jsme žili v malém bytě na vesničče. Nastěhovali se k nám mladí měšťáci, jejihž náplní života je hlasitá hudba, alkohol a cigarety. Navíc měli nevychovaného psa, který sám doma štěkal a štěkal. Absolutně žádná domluva s těmito lidmi nebyla. Že pes štěká od rána, do dvou do odpoledne jim bylo úplně jedno. Stejně jako to, že nám do noci duní celý byt, ve kterém se snaží spát to nedonošené, nemocné miminko. Většinu roku trávili na zahradě, kterou měli přímo pod oknem našeho syna. Neustálé, rušivé elementy, které nám ve vývoji samozřejmě nikterak nepomohly. Bavit se se zdí, je úplně to samé, jako s těmito lidmi. Ti žijí pouze pro své potěšení, které dává smysl jen jim. Nějaká ohleduplnost? Ani zřejmě neví, co takové slovo znamená. Kvůli jejich prázdému životu, jsme trpěli my všichni. I takových lidí potkáte mraky. Jsou to omezení lidé zase v jiném slova smyslu.
Dále jsou tu ti lepší, vnímavější a chápavější. Pravidelně navštěvuji se synem dětské hřište, které si zamiloval. Chodí tam s dětmi dvě maminky. Známe se pouze takto od vidění. Za nějaký čas pochopily, že jsme trošku někde jinde, než oni se svými dětmi. Nevyptávají se, nezírají, jsou kolektivní. V situaci, kdy syn jedné této paní vzal mému synovi klacík, který měl zrovna spárovaný s kamínkem, tudíž neopostradatelný, pohotově mu ho vrátila, a svému malému krásně vysvětlila, proč to nemá dělat. Nikdy se na syna nezamračily, ani když křičel. Nikdy nenadávaly na jeho chování, naopak. Jsou to inteligentní dámy, které chápou, že za to dítě nemůže, že žije ve svém vlastním světě, a i ony nám svým přístupem velice ulehčují život. Úsměv takovýchto maminek je dobíjející, hřejivý, povzbuzující. Je krásné vidět, že existují lidé, kteří mají aspoň minimální zájem.
Velice důležitou roli hrají Vaši přátelé. Já mám naštěstí všechny skvělé. Zajímají se o naši diagnózu, o přístup k synovi. Vysvětlují svým dětem, jak s malým komunikovat a jak si hrát. Poradí, vyslechnou, když mohou, pomohou. Za své přátele jsem velice vděčná. I oni nám svým přístupem velice pomáhají. Jsou tu pro mě, pro nás, a to je ohromný dar. Ne každý má to štěstí. I dlouholetí přátelé se k Vám dokáží po jednom výstupu Vašeho sviště otočit zády. Znám několik takových případů. Jediné, co Vám mohu poradit, nelitujte. Takové osoby přece ve svém životě nepotřebujete. Už tak ho máte dost komplikovaný.
Velice důležitá je také podpora rodiny. Tomuto tématu ovšem věnuji samostatný článek, proto jí tu pouze zmíním.
Co chci tímto článkem sdělit? Světe, prober se prosím!!!! Jsme v zabržděné České Republice, která teprve pomaloučku zjišťuje, co se skrývá za těmito diagnózami. Že opravdu existuje řada vyjímečných dětí, které za to nemohou. V zahraničí je toto téma velice známé. Všude se tím zabývají řadu let. Jen u nás opět lidé zavírají dveře před vším, co je jiné. Zjednodušte nám trošku život. Přijměte naše skvělé děti. Nic Vám neudělaly, chtějí mít také šanci na trochu normální žití. Na to má přeci právo úplně každý. Naše komplikované životy jsou řazeny do šuplíčků. Doma je to jiné, venku také. V kolektivu stejně tak. Zavřeme vchodové dveře a začíná další, tajemné venkovní dobrodružství, stresy, vysvětlování. A to není náš úkol, stále každému vše vysvětlovat. vystrčte hlavy ze svých ulit a pochopte nás vyjímečné. Bude nás tu stále víc a s Vaší spoluprací bude vše pouze krásnější.
Děkujeme

Pomoc

10. února 2017 v 8:00
Určit děťátku jakoukoli diagnózu je běh na hodně dlouhou trať. Je k tomu potřeba spousta odborníků, spousta návštěv, spousta testů a rozhovorů. I to je dost vyčerpávající, natož, když narazíte na odborníka, který prostě jen dělá svou práci. Víte, je obrovský rozdíl práci vykonávat, abych se nějak uživila, nebo proto, že chci opravdu někomu pomoct.
Narazili jsme z mnoha odborníků, se kterými spolupracujeme na jednoho, který jediné řešení celé naší situace viděl pouze v medikaci. Dnes už vím, že i jeho rady nejsou absolutně hodny jeho místa. Jak máte přistupovat k autistovi, když má svůj záchvat? Nejlépe je mu samozřejmě předejít. Pokud ale nastane, a věřte mi, že se můžete snažit sebevíc, a stejně alespoň jednou denně přijde, musíte jednat s citem, rozvahou a být v klidu. Co mi poradil tento odborník? Výprask, řev, dítě prostě musí poslouchat. A co uděláte, když jste v tom noví a radí Vám odborník? Snažíte se poslechnout. Stavy, které naše rodina díky tomu zažívala, nulový pokrok syna, nemusím zde ani popisovat. Byl to jednoduše horor. Chci tím říct, že ne každý tzv. odborník, musí být opravdovým odborníkem. Vystřídali jsme několik lékařů, než jsme byli opravdu se všemi naprosto spokojeni. Je to obrovská zátěž, další psychické vyčerpání. Maminky, které jste v tom nové, řiďte se prosím vždy svým insktintem. Nevěřte pouze titulu před jménem, ale hlavně sami sobě. Ušetříte si tím spoustu trápení. Jen Vy nejlépe poznáte, co je pro Vás všechny nejlepší. Nikdy jsme neměli sebemenší problém s tím, že máme zcela jiné, originální dítě. Nemůže za to ani on, ani my. Snažíme se udělat jeho, i život nás všech hezčí a jednodušší. Byli jsme do toho vhozeni a nikdo se nás na nic neptal. Do té doby jsme o autismu neměli sebemenší ponětí. Informace sbíráte postupně. Od zkušených lidí, zkušenostmi Vás samotných, popř. nějakou literaturou. Existují organizace, skupiny, centra, kurzy, která Vám opravdu neskutečně pomáhají. A o nich Vám dnes budu psát.
Nejen lékaři jsou v tomto případě již nedílnou součástí Vašeho života. Určitě mezi nejlepší pomocníky patří raná péče. Je to teréní služba, dojíždějící do postižených rodin. Neskutečně usnadní Váš život. Jsou Vaší třetí rukou, co se týče různých úřadů, příspěvků, literatury...dále se pak snaží učit pracovat a fungovat Vaše dítko a zároveň to učí Vás. Snaží se pomoct najít Vám cestu ve vzájemném soužití. Usnadnit ten nelehký úkol. Půjčí, nebo pomohou sehnat potřebné pomůcky, mají k dispozici vlastní knihovnu. Proč zde ranou péči zmiňuji? Ocenit takové zařízení dostatečně nelze. Je to skupina příjemných, ochotných lidí, kteří svou práci dělají s láskou, citem, nadáním. Pomaloučku se snaží, ukázat Vám cestu, po které máte celý život kráčet. Za mizerný plat, ( což je můj soukromý názor, za kterým si stojím, když vidím, jakou práci odvádějí) poskytují podporu dítěti i rodičům. Jsou ochotni pracovat i mimo pracovní dobu. Poradit maminkám, které již na tuto péči nemají nárok. Jejich úkol je velice těžký. I přez to k Vám přijedou s úsměvem a odhodláním. Nabijí Vás pozitivní energií. Zodpoví všech milion otázek trpělivě, opravdově...Já si toho nesmírně vážím. V dnešní době je těžké najiít opravdu srdečné lidi.
Dalším velkým pomocníkem jsou speciální, pedagogická centra, která ve většině případů s ranou péčí spolupracují. Je to něco jako školka, kde je ovšem určitý čas věnován pouze jednomu děťátku. My toto centrum navštěvujeme půl roku, takže z místa jsme se zatím moc nepohli :-) Naše fáze je stále rozvoj jemné motoriky, jednodušeji, učí syna, jak si hrát. Už jsem o tom psala dříve. Pro předtavu - půl roku se učíme se synem ty samé věci, nikdy je neudělá na sto procent. Může trvat i dva roky, než to dokáže. Může to trvat i pět let. A stále jezdíte do příjemného prostředí, s příjemnými a ochotnými pracovníky, kteří se snaží Vašemu dítěti porozumět. Luští s Vámi Vaše hádanky. Radí, jak předejít a řešit různé situace. Vychovávají dítě s Vámi. Snaží se mu vštípit alespoň jednoduché základy, společenské chování...pomůžou Vám se situací ohledně školky. Jsou vlastně takovým patronem co se týče mateřského, či školského zařízení. Dítko stále spadá pod jejich křídla. Sledují ho celou jeho cestu. Ohlídají, jestli je mu opravdu věnována patřičná péče, díky které má malinko postupovat ve svém vývoji. Možná to tak nezní, ale je to skutečně nesmírná pomoc. Je to další organizace, které jsem velice vděčná.
O těchto organozacích ale jen tak neuslyšite. Pokud se tím nezabýváte, nebo je nepotřebujete využívat, nevíte, že existují. Diagnózy jako je např. autismus, ADHD apod...se celkově do podvědomí lidí teprve snaží proniknout. Většina lidí jim dodnes nevěří. Je tedy logické, že pro normální lidi jsou tyto instituce neviditelné. Neexistující. A přesto tu jsou. Jsou tu pro nás, kterým bylo přiděleno dlouhou část života tápat ve tmě. Dobrovolně se rozhodli žít s Vámi Vaše životy, a vnést do nich tolik světla, kolik se jim povede. Díky nim už netápete ve tmě, ale v pološeru. Proč jsou tedy tito lidé tak nedoceněni a dá se říct, že nevnímáni. Jsou to přeci hrdinové, kteří dá se říci, zachraňují handicapované rodiny.
Je to obrovská škoda a mě to láme srdce. Bez těchto andělů, by většina rodin byla bezradná daleko déle. Každá minuta se přeci počítá. Čím déle může být Vaše dítě, Vy, Vaše rodina šťastnější a úspěšnější, tím lépe.
To, že náš stát ve většině věcí nefunguje, jak by měl, ví většina z nás již dávno. Je zbytečné se o tom bavit. A přeci mi to nedá spát. Zrovna tato péče je opravdu potřebná, dá se říci nezbytná věc. Těmto lidem je úplně jedno, jestli zrovna plní svou pracovní dobu, nebo si doma chtějí vychutnat teplou večeři. Když je potřebujete, zvednou telefon a jsou tu pro Vás. Neustále. i bez toho, že nejsou patřičně doceneni. Vede je k tomu jejich srdce, cit, empatie. Takové lidi potřebujeme. Tvoří další budoucí generaci, která se bude chtít také jednou začlenit. Budou stát o kamarády, rodiny, práci. Bez těchto pomocníků by k tomu možná nikdy nedospěli. Proto Vás všechny prosím, nezavírejte oči ani před handicapovanými, pro které všichni chceme aspoň trochu normální život, ani před jejich pomocníky, kteří jim k tomu pomáhají. Nebojte se je pochválit, mluvit o nich, poděkovat. Tvoří podstatnou část našeho úspěchu, bez nich bychom možná ze tmy nikdy nevykoukli.

Poprvé

3. února 2017 v 8:00
Každý rodič vzpomíná na první úsměv, na první žvatlání a slova, na první krůčky. První obejmutí, první pusinku. Zkrátka na všechny první úspěchy. Jak je to u nás? Úplně jinak samozrejmě.
Problém rodičů autistických dětí není pouze v hledání správných otázek a odpovědí. Dříve, či později si k sobě najdete cestu. Pochopíte, jak se alespoň částečně spolu domluvit, jak předejít různým záchvatům, jak ho uklidnit. Trošičku mu porozumíte. Ono za to bude velice vděčné. Uvidí, že některé věci najednou fungují tak, jak si přeje. Tím pádem se bude cítit lépe, spokojeněji a bezpečněji, a celá situace bude hned snesitelnější. Je to úplně stejné, jako u miminek. Neřeknou Vám, co je trápí. Je na Vás tu hádanku vyluštit. Miminka ale vyrostou, jsou samostatná, zažíváte s nimi všechna jejich poprvé. Já, místo našich poprvé stále luštím ty samé a mnoho nových hádanek.
Můj syn byl věčně nespokojené miminko. Byl nervózní, uplakaný, hysterický. Kdy se na nás poprvé cíleně usmál? Až někdy kolem druhého roku. Smál se pouze sám na sebe v zrdcátku, nás skoro nevnímal. Dodnes je málo vnímavý. Kouká skrze mě, je na míle daleko, ne semnou v místnosti. Vzpomeňte si na ten báječný pocit, když Vás drobeček objímá. Vzpomínáte si na první objetí? My ho ješte nezažili. Určite se ho dočkáme, ale už jsme o tolik prišli....pusinku dá většinou jen na povel, s pohledem kamkoli jinam, než na Vás, a to je, co se citů týče vše, když nepočítám vztek. To je ale na jiné vyprávění ☺
Neznáme žvatlání, lezení, jednoduché hry, gesta, slova....veškerou tu krásu normálních poprvé. Valná vetšina takových rodin je o to ochuzena. Neslyšíme od svých dětí, že nás mají rády...Nedostatek projevu citů od Vašeho děťátka je to nejtěžší. Vím, že mě syn bezmezně miluje. Občas bych to tak ráda slyšela, nebo cítila, fyzicky. Tak ráda bych byla od svého syna obejmuta. Vím, že se jednoho dne dočkám, nic jiného než čekat mi nezbývá.
Umí si Vaše děti hrát? Hloupá otázka? Děti to přece dělají od malička automaticky. Můj syn ne. Pravidelně navštevujeme speciální centrum, kde se ho to snaží usilovně naučit. (Těmto a mnoha jiným pracovníkům patří mé velké díky. Bude jim věnována samostatná kapitola, tak to tu nebudu dál rozvádět.) Samozřejmě, že si umí hrát, ale po svém. Neumí své hračky využít, jak by měl. Opět se ocitám v jeho světě, kterému nerozumím. Styl hry mého syna vypadá takto - vezme si dvě hračky, nebo věci, které už k sobě v jeho světe neodmyslitelně patří, a běhá s nimi po místnosti. Vydrží to dělat bez přestávky i dvě hodiny. Občas hračky vymění, občas ho nějakým způsobem naštvou a začíná peklo. Opět nastávají otázky a luštění hàdanek, a přiznám se Vám, že co se tohoto týče, nikdy jsem jí ješte nevyluštila. Proč jeho hra vypadá takto? Stále ještě ve svém věku neumí rozeznat živé bytosti, od neživých předmětů. Neživé, stejné věci, jsou pro jeho chápání jednodušší. Umíte si tedy malinko představit, jak to v jeho hlavičče vlastně vypadá, ale naučte se s tím pracovat, abyste byli všichni spokojení, a udělali nějaký pokrok.
Většina běžných věcí, které normální rodiny berou jako samozřejmost, bereme my jako vzácnost. Proč to píšu?
Netvrdím, že to není težké a vyčerpávající. Ovšem, i my, rodiče autíků jsme neskutečně, přez veškeré ztráty obdarováváni, a to zrovna prvními úspěchy. Syn se minulý týden naučil konečně sám poskakovat. Není to ani tak poskakování, jako spíše pérování na nožkách :-) Je mu tři a čtvrt roku. Jak moc jsme na něj byli pyšní slovy nepopíšu. My si na své úspěchy čekáme nějakých pár let. Nepřijdou vždy, ale někdy ano. Jsme pak na své děti stokrát pyšnejší. Máme stokrát větší radost a jsme dobiti mraky nové energie. Vidíme, že roční výuka té samé věci se opravdu vyplatila. A takto neskutečně to oceňujeme pokaždé. Klidně během každých pěti minut, když ten cvček udělá věc, kterou tak dlouho nemohl. Dokážeme ocenit každý úsměv, každé gesto, každý pohled do očí, každou maličkost. V tom je to naše štěstí namáhavých, vyčerpávajících dnů. Když nám ti andílci dají najevo, že i v jejich světě je místo pro ten náš.