Okolí

17. února 2017 v 8:00
Jak reaguje na naši rodinu okolí? Někdo se možná podiví, pobaví, někdo se naštve a někomu to přijde normální. Do určitého věku jsme zapadali mezi děti na hřištích, v henách, v obchodech. Čím je ovšem syn starší, tím víc jde vidět, že je jiný. A to zcela. Liší se úplně vším od zdravých dětí. Místo mluvení piští, nosí stále plenky, sám se nenají, o děti nestojí....mohla bych to tu vypisovat dva dny. Každý, dětí nevyjímaje, si toho všimne. Často se mě ptají dětičky, proč malý tak pláče. Ten má přitom šílenou radost, kterou vyjadřuje křikem. Je několik druhů lidí v okolí.
Jsou to tzv. čumilové. Vědí, že něco není v pořádku, zírají ( stala se mi situace, kdy paní na syna zírala nepřetržitě dvě hodiny s otevřenou pusou), vědí, že něco není v pořádku. Co se jim honí hlavou Vám nepovím. Možná jsou zděšení, překvapení, nechápou situaci. To ví pouze oni sami. Na tyto lidi většinou nereaguji. Syn z toho zatím nemá rozum, tak není potřeba. Představte si situaci v bazénu. Tří a půl letý prcek zde běhá s plínkou. Ruku na srdce, většinu z Vás by napadlo, jak je to možné. Že by neschopnost rodičů? V tomto směru je lidské myšlení omezeno. Je to první věc, která Váš mozek napadne. málo lidí pomyslí na jiný důvod v první vteřině.
Pak jsou tu přechytralé, dokonalé osoby, které sami vychovali několik dětí. Podle těchto osob jsme my, matky jiných dětí neschopné. Žádné takové nemoci podle nich neexistují. My jsme pouze líné, naše děti nás naprosto nezajímají. S těmito lidmi nepohnete, ani kdybyste se sebevíc snažili. Jsou buď maximálně zatvrzelí, nebo je to starší generace, která byla vychovávána v letech, kdy každé dítě, které dnes například trpí dislexií, poslali do zvláštní školy, protože bylo podle nich hloupé, nezvladatelné atd...I kvůli této skupině lidí je velice obtížné, naše děti integrovat ( začleňovat) do okolí. Dodnes je i mnoho pedagogů, kteří toto téma absolutně odmítají. Pro nás, naše děti tak vznikají další stresy. Proč má být trestáno mé dítě, kvůli někomu, kdo odmítá pochopit. Má mít šanci na normální život, vzdělávání, začleňování. Přeci si to samo nevybralo, že se takto narodí. Opět se mi stala situace, kdy měl syn období, že odmítal vystupovat z auta. Přijeli jsme na místo a začalo peklo. Neuvěřitelné scény, které přirovnávám k vymítání ďábla ( takto naše záchvaty mnohdy opravdu vypadají). V této chvíli syna neuklidní vůbec nic. Většinou s těmito záchvaty vydrží až do večera. Můžete ho zkusit rozptýlit ve chvilce klidu, než se znovu nastartuje. o to jsem se také pokoušela. Vzala jsem ho do milovaného parku, a doufala jsem, že se nadchne, a na špatnou náladu zapomene. Můj plán byl samozřejmě neúspěšný. Celou cestu nás pronásledovala starší paní, která mi jasně vysvětlali, jak šíleně špatná matka jsem. Aby toho nebylo málo, zastavovala každého kolemjdoucího a vše mu barvitě líčila. Takže místo jedné, jedovaté paní, jich tam stál celý tábor. Nikdo z těchto lidí neměl ani potuchy o nějakém autismu, o nervových záchvatech, které jsou s ním spojené, ani je to nezajímalo. A tak jsem se dozvěděla, jak špatná matka jsem, že mé dítě je chudáček, a že mě udají na sociální úřad. S takovými lidmi se setkáváme běžně. Byli jsme dokonce i vyhozeni z obchodu, protože nikdo přece nebude poslouchat uřvaného spratka, jak nám bylo řečeno. Proč máme toto snášet? Nemáme to už tak v životě náročné? Je lepší si těchto lidí nevšímat, ale musíte na to mít povahu, a tu já nemám. Nikdo z těchto lidí nevidí, čím vším jsme si od těhotenství prošli. Že dobře se vyspat znamená u nás doma jednou za měsíc šest hodin v kuse. Že Váš život plní hromada lékařů a organizací. Že každý den, učíte své dítě stále to samé dokola bez pokroku. Že city ze strany Vašeho děťátka nejsou nijak projeveny. A znovu, mohla bych to tu opět vypisovat dva dny. Jelikož se snažím každý den, a to ze všech svých sil, něco s ním dokázat, a udělat ho tím nejlepším, nehodlám poslouchat na svou adresu takovéto poznámky.
Dále jsou tu lidé, kteří sice znají existenci autismu, vědí, že jím Vaše dítě trpí, ale je jim to úplně jedno. Díky Bohu, už bydlíme sami, v rodinném domku, ale ne vždy to tak bylo. Do malého tří let jsme žili v malém bytě na vesničče. Nastěhovali se k nám mladí měšťáci, jejihž náplní života je hlasitá hudba, alkohol a cigarety. Navíc měli nevychovaného psa, který sám doma štěkal a štěkal. Absolutně žádná domluva s těmito lidmi nebyla. Že pes štěká od rána, do dvou do odpoledne jim bylo úplně jedno. Stejně jako to, že nám do noci duní celý byt, ve kterém se snaží spát to nedonošené, nemocné miminko. Většinu roku trávili na zahradě, kterou měli přímo pod oknem našeho syna. Neustálé, rušivé elementy, které nám ve vývoji samozřejmě nikterak nepomohly. Bavit se se zdí, je úplně to samé, jako s těmito lidmi. Ti žijí pouze pro své potěšení, které dává smysl jen jim. Nějaká ohleduplnost? Ani zřejmě neví, co takové slovo znamená. Kvůli jejich prázdému životu, jsme trpěli my všichni. I takových lidí potkáte mraky. Jsou to omezení lidé zase v jiném slova smyslu.
Dále jsou tu ti lepší, vnímavější a chápavější. Pravidelně navštěvuji se synem dětské hřište, které si zamiloval. Chodí tam s dětmi dvě maminky. Známe se pouze takto od vidění. Za nějaký čas pochopily, že jsme trošku někde jinde, než oni se svými dětmi. Nevyptávají se, nezírají, jsou kolektivní. V situaci, kdy syn jedné této paní vzal mému synovi klacík, který měl zrovna spárovaný s kamínkem, tudíž neopostradatelný, pohotově mu ho vrátila, a svému malému krásně vysvětlila, proč to nemá dělat. Nikdy se na syna nezamračily, ani když křičel. Nikdy nenadávaly na jeho chování, naopak. Jsou to inteligentní dámy, které chápou, že za to dítě nemůže, že žije ve svém vlastním světě, a i ony nám svým přístupem velice ulehčují život. Úsměv takovýchto maminek je dobíjející, hřejivý, povzbuzující. Je krásné vidět, že existují lidé, kteří mají aspoň minimální zájem.
Velice důležitou roli hrají Vaši přátelé. Já mám naštěstí všechny skvělé. Zajímají se o naši diagnózu, o přístup k synovi. Vysvětlují svým dětem, jak s malým komunikovat a jak si hrát. Poradí, vyslechnou, když mohou, pomohou. Za své přátele jsem velice vděčná. I oni nám svým přístupem velice pomáhají. Jsou tu pro mě, pro nás, a to je ohromný dar. Ne každý má to štěstí. I dlouholetí přátelé se k Vám dokáží po jednom výstupu Vašeho sviště otočit zády. Znám několik takových případů. Jediné, co Vám mohu poradit, nelitujte. Takové osoby přece ve svém životě nepotřebujete. Už tak ho máte dost komplikovaný.
Velice důležitá je také podpora rodiny. Tomuto tématu ovšem věnuji samostatný článek, proto jí tu pouze zmíním.
Co chci tímto článkem sdělit? Světe, prober se prosím!!!! Jsme v zabržděné České Republice, která teprve pomaloučku zjišťuje, co se skrývá za těmito diagnózami. Že opravdu existuje řada vyjímečných dětí, které za to nemohou. V zahraničí je toto téma velice známé. Všude se tím zabývají řadu let. Jen u nás opět lidé zavírají dveře před vším, co je jiné. Zjednodušte nám trošku život. Přijměte naše skvělé děti. Nic Vám neudělaly, chtějí mít také šanci na trochu normální žití. Na to má přeci právo úplně každý. Naše komplikované životy jsou řazeny do šuplíčků. Doma je to jiné, venku také. V kolektivu stejně tak. Zavřeme vchodové dveře a začíná další, tajemné venkovní dobrodružství, stresy, vysvětlování. A to není náš úkol, stále každému vše vysvětlovat. vystrčte hlavy ze svých ulit a pochopte nás vyjímečné. Bude nás tu stále víc a s Vaší spoluprací bude vše pouze krásnější.
Děkujeme
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama