Dovolená

24. března 2017 v 8:00
S malým se cestovat dá. Miluje auto, autobus, vlak, zkrátka cokoli, co jede. Ovšem někde přespat je obrovský problém. Od narození usíná s kojícím polštářem, na který jsem se mimochodem ohromně těšila, jelikož se na něm opravdu úžasně spí :-). Pokud ho tedy máme s sebou, usne kdekoli. Ovšem vydržet někde jinde, než doma, to už je nadlidský úkol. Přespávali jsme s ním v kempu, kde nás zachránilo blízke, dětské hřiště. S manželem jsme se vždy vystřídali na hygienu, snídali jsme tam, kávu jsme pili tam. Ovšem zůstat v kempu bylo nemožné. Přespávali jsme i v apartmánu, kde jsme se ovšem nemohli zdržet vůbec. I toto jsou útrapy autíků. Nemají rádi změny. U nás je to v lehčí formě, ale i tak je to komplikace.
Jelikož syn miluje vodu, a to z celého srdce, rozhodli jsme se minulý rok vydat k moři. Letadlo ani autobus nepřicházely v úvahu, tak jsme jeli autem do blízké Itálie. Cesta nebyla ani s takovým cestovatelem, který auto miluje, úplně příjemná. Patnáct hodin v autě bylo nakonec šílenstvím pro nás všechny. Ovšem tu radost, kterou syn poté prožíval, nám jentak něco nevynahradí. Byl doslova v sedmém nebi. Když se vyspal a ocitl se před mořem. Okamžik, na který nikdy nezapomeneme. Troufám si říct, že byl nejšťastnější ve svém životě. Radost dítěte je k nezaplacení. Radost dítěte, které moc radost nemá je k nezaplacení tisíckrát tolik. Během jediného dne se naučil fungovat v kempu. Dokázal tam bez větších problemů vydržet, usínat (s vyjímkou první noci, ta byla příšerná), jíst. Byl úžasný, dovolená byla úžasná. Hrozná cesta byla rázem zapomenuta. Proto jsem si minulý rok řekla, že se budeme snažit ze všech sil, brát ho k moři každý rok.
Letos to vyšlo. Jen nepojedeme autem, ale poletíme letadlem. Nepoletíme dlouho, ovšem když si to vše dohromady spočítám, než se vůbec dostaneme do letadla, bude to zajisté nad naše síly. Na samotný let jsem taktéž zvědavá. Stojí mi to ale za to. Dělat děti šťastnými je nejhezčí a samozřejmý úkol nás rodičů. Vím, že veškerá cestovní utrpení, než budeme na místě, vynahradí jeho jediný pohled na moře. Všechna trápení se rozplynou a já opět uvidím to nejšťastnější děťátko na světě. Ani nemohu popsat, jak se na to těším. Tyto okamžiky jsou k nezaplacení. Jsou nenahraditelné. Jsou nejúžasnější.
Musím ale opět podotknout nemyslitelnost lidí na nás jiné. Vím, že bych toho chtěla moc, ale počítat s takovými situacemi by již mělo být tak nějak automatické. Je mi jasné, že hotelové komplexy potřebují vydělávat. Cestovní kanceláře taktéž. Jsem zřejmě opravdu náročný člověk, a nemyslím to ani trochu ironicky. Proč bych ale nemohla být náročnější? Mám náročný každý, dlouhý den. Každou minutu, každou vteřinu. Ne mou vinou. Ne vinou někoho jiného. Je to vina osudu, za kterou nemůže nikdo z nás. Stejně tak, jako má výhody student, nebo senior očekávám, zcela automaticky, výhodu pro osobu s průkazem ZTP. Bohužel je to omyl. Snažila jsem se dámě z cestovní kanceláře vysvětlit, že nepotřebuji platit další nemalou sumu peněz za přistýlku, kterou nevyužiji. Musíme sebou na každou dovoleno kamkoli tahat naši cestovní postýlku, s kojícím polštářem. Syn musí spát v postýlce, na kterou je zvyklý. Bohužel ale, žádné výhody pro takový handicap nejsou.
Chytré věty typu - nemáte co brát takové dítě na dovolenou apod., mě osobně opravdu absolutně nezajímají. Nevidím jediný důvod, pokud to dítě zvládne bez větších stresů, pokud má nevyslovytelnou radost a zážitky, opět ho omezovat. Opět omezovat celou rodinu. Proč máme stále sedět v ústraní? Proč my musíme brát ohledy na všechny a na všechno, a sami se ničeho takového nedočkáme? My nejsme zlí lidé, jsme jiní. Jsme samozřejmostí mezi populací, ale lidé s tím neumí pracovat. Jako samozřejmost stále nejsme bráni.
K moři samozřejmě jedeme, nakonec jsme našli i jednu výbornou cestovní kancelář, i když stále s přistýlkou, která tam bude jen tak nevyužitá. Zcela zbytečná. Zbytečně placená. Je to další boj. Stále doplácíme na náš handicap, stále se znovu stresujeme, stále znovu dokola vysvětlujeme, a opět většinou zbytečně. Nepotřebujeme hromady výhod, hromady ohledů, hromady úlev. Ale jsme tu také a stejně jako ostatní chceme žít. Naše životy jsou pouze chaotičtější, přesto mnohdy barevnější, než ty ostatní. Jen bychom si přáli trochu ohledů, na které máme právo. Proč se musíme stále připomínat, všeho se doprošovat, všem dokola stále vysvětlovat? Věřím, že většina z nás jsme inteligentní lidé. Je na nás všech, abychom my jiní přestali vyčuhovat. Bez Vás to bohužel nedokážeme. Tak nám pomožte. Děkujeme
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daniela Daniela | E-mail | 31. března 2017 v 15:56 | Reagovat

Ale ved dieta do 12 rokov je vecsinou len za cenu letenky a dnes uz vecsina hotelov ma na izbe manzelsku postel a jedno jedno lozko, ktore je v izbe stale aj ak by ste sli len v dvojici. Ono je vecsinou problem ked sa chce clovek ubutovat s 2 detimi a najst hotel kde by mohol mat 3 a viac deti a nezaplatit za to mailand to je uz umenie. A nevidim ziaden problem ani v tom, ze si donesiete vlastnu postielku a vankus, dieta nad 2 roky uz plati normalnu alebo minimalne zlavnenu letenku a ma narok na 15-30 kg vlastnej batoziny, zalezi na prepravnej spolocnosti, a kocik sa do vahy nepocita. Hlavne si riadne uzite more, radost dietata je na nezaplatenie

2 Baru Baru | 6. dubna 2017 v 9:46 | Reagovat

Jelikož malému už byly tři roky, platí za vše. Není možný pokoj bez přistýlky, v jeho věku, ve třech osobách. Nebo alespoň v těch 50ti cestovkách, se kterými jsme mluvili...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama