3. března 2017 v 8:00
Mnoho mých přátel, známých, dokonce i rodinných příslušníků mě často podle jejich slov obdivuje. I když sama sebe občas obdivuji, co vše v jednom dni, dá se říci přežiju, nic tak obdivuhodného na mě myslím si není. Dle mého názoru, většina maminek pro své děťátko udělá maximum. Každá chceme pro svůj poklad jen to nejlepší. Ať je děťátko zdravé, či jakýmkoli způsobem handicapované, originální. Je to sice náročnější, složitější, únavnější, ale je to samozřejmost. Jen máme komlikovanější, jiný život. Maminky se o své děti starají, ať jsou jakékoli. Za to, že je můj syn svůj ho určitě nepřestanu milovat, neztratím zájem. Naopak. Miluji ho každým dnem stále víc. Za každý sebemenší úspěch, úsměv, dobrou náladu ho více a více oceňuji. Taková pozitiva jsou u nás doma většinou vzácná. Neznamená to ale, že na syna zanevřu. Nikdy to s ním nevzdám.
Za vyrovnanou osobu bych se taktéž nepovažovala. Slýchám to opravdu velice často. Popravdě si vůbec nepamatuji, kdy jsem se cítila být naprosto vyrovnanou, vyspalou, odpočatou. Můj život je už pár let jeden velký stres. Vše musí být tak, jak má. Jak jsme se to za dlouhou dobu zvládli naučit. Sice nemáme těžký autismus, ale máme své rituály, návyky, kterých se musíme striktně držet. Při oblékání na chystanou procházku už se nemohu vrátit pro věc, na kterou jsem v tom spěchu zapomněla. Když potkám venku známé, nemohu se zastavit na kus řeči. Nemohu ani v klidu koupit pár věcí. V obchodě přesunuli koblížky na jiné místo a zkazilo nám to celý den. Je rozdíl vyjít z vchodových dveří a z terasových. Už z toho syn pozná, jestli odcházíme pryč, nebo budeme okupovat zahradu. To vše je jen malinká ukázka situací, které spouští naše nervové záchvaty. Nikdy jsem nebyla klidná osobnost, naučil me to až syn, který trpělivost a vyrovnanost potřebuje. Jde to ale vždy? Ani náhodou. Od narození je syn velký negativista. Spočítala bych na prstech jedné ruky dny, které byly absolutně v klidu. Minimálně jedna scéna denně se nám nevyhne. Můžu se snažit sebevíc. V jeho očích se vždy vyskytne problém neuvěřitelných rozměrů. A to opravdu nejde brát pouze s úsměvem. Alespoň mě ne. Nedávno jsem četla jednu americkou studii. V krvi matek starajících se o autisty naměřili hladinu stresového hormonu kortizolu ve stejné výši, jakou mají vojáci ve válce. Překvapilo mě to, ale asi jen na minutu. Jsou dny, kdy se vážne ocitám na úplném dně. Padám hlouběji a hlouběji do studené, tmavé propasti, ze které se nemohu dostat. Je ze mě uzlíček nervů. Sebemenší zakňourání mě přivádí k šílenství. Nadskočím při každém zvuku, který zaslechnu, a trnu hrůzou, že opět začíná další záchvat, další peklo. Selhávám ve své hlavě, v obou mých světech. Nejsem najednou nic. Je ze mě troska bez sebemenší chuti k čemukoli. V tu chvíli se ptám sama sebe, co vše mám ješte zvládat, protože už nemohu. Co navíc mám dělat, co lépe? Dělám vše špatně? Je to další hora otázek, na které prozměnu neumím odpovědět sama sobě. Ovládá mě vše negativní ve mě, i kolem mě. Jsem bezradná, naprosto osamělá a nevidím východisko, jak z této situace ven. Mám pocit, že mi exploduje každý orgán, hlava, celé tělo. Nemám chuť k životu, natož na nějaké starosti. Je to období, kdy už je ze mě opravdu pouze jen stroj. Dělám vše dokola, bez přestávky, v noci minimálně pětkrát vylezu z postele, abych uklidnila syna, kterého ovládají noční děsy. Na sebe nemám jedinou minutu.
Myslím si, že je to naprosto normální. Dle mého názoru tím trpí vetšina žen. Negativní emoce, přetažení, neustálý stres, to vše musí ven. V mém případě asi tak jednou za půl roku. Dostihne mne neustálé hledání odpovědí a řešení, každodenní hysterie, stereotip, kolotoč kolem domácnosti. Do společnosti bez syna? Opravdu jen vzácně, se zrakem přilepeným na telefon a s myšlenkami směřujícím k němu. Dělám své povinnosti velice ráda, miluji starání se o své milované. Jen to vždy nejde tak, jak bych si přála. Pamatuji si doby, kdy jsme se doma báli pohnout, abychom ho nevzbudili. Kdy jsem se bála cokoli udělat, abych ho nerozčílila. Než jsme se spolu naučili z části pracovat, ušli jsme dlouhou cestu. Stresů na této cestě bylo nespočet. Všechny se na mě podepsaly. Každý do jednoho je ve mě zarytý a v nepříjemné situaci se ozývají.
Navíc, pouze po dobrém to u nás doma také nejde. Zkoušela jsem to a málem jsem zešílela z toho, jak to syn začal využívat. Mezi mé úkoly tedy přibyl další. Jeden z nejtěžších. Rozeznat situace, které syn chápe, a které naopak ne. Neměli byste udělat jedinou chybu. Pokud neví, nechápe situaci, ovládá ho chaoz, nemohu ho trestat. Pokud ovšem cíleně zlobí, dělá neskutečnou scénu kvůli absolutní zbytečnosti, kterou si uvědomuje, je i u nás doma hlučno. Stejně jako ostatní děti, v těchto situacích je trestán. Dostane vynadáno, dostane na zadek, dostane zákaz. Nejsme jako v kláštere, kde jde vše po dobrém, jak si vetšina lidí myslí. Syn je chytrý a dost věcí si uvědomuje. Jak si je formuje ve své hlavě je opět velkou neznámou. Potřebuje ale nějaké, alespoň minimální hranice, vychování.
Každý někdy selže, zhroutí se, pobrečí si. Já nejsem vyjímka. Nezvládám vždy vše. I když bych moc ráda. Neustále se o to snažím. Nejsem ale stroj. Mám své city, potřeby. Jsem jako každý z Vás, jen ve dvou světech denně. Vždy najdu to světélko, které mě z propasti vytáhne. Je jím láska, vědomí, že mě můj syn, má rodina potřebuje. Že jsem milovanou a potřebnou. Že mám důležitý úkol, kterého se nevzdám, a plna energie a chuti do života opět vstanu na nohy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama