Jak na to

17. března 2017 v 8:00
Dva roky. To je přibližná doba našeho vzájemného utrpení, nepochopení, destrukce. Komunikace se synem není stále stoprocentní. Může být tak na třicet, možná na čtyřicet procent. Neodhadnu každý obsah jeho sdělení. Často se ani nesnaží dát mi své přání, nebo potřebu najevo. Když Vám řeknu, že je to s nim o sto procent lepší, než před rokem, možná neuvěříte.
Zkuste si takovou situaci sami na sobě. Nemluvte, vůbec. Jen vydávejte různé skřeky, pištění, zvuky, a vysvětlete druhé osobě, co po ní zrovna chcete. Žádná gesta, jen občasné nasměrování ruky druhé osoby směrem, kde se nachází padesát věcí, nebo prostě jen tak do prostoru. Nemá šanci nijak pochopit konkrétní žádost. K tomu si přidejte úplně jiné chápání jednotlivých věcí, situací, neskutečný zmatek, bordel, chaos v hlavě. Nic nikam nezapadá. Neschopnost být adekvátní vůči určitým situacím. Deset myšlenek střídá ve vteřině dvacet dalších. A jste tam. Takto vypadá kousek druhého světa. Nikdy ho nemůžete dokonale probádat. Je to nemožné. Alespoň částečně je ovšem možné vědět, jak se asi musí cítit. Právě jste to zkusili a nic pěkného to myslím si není.
Řekla bych, že pokud takovým dětem neuvidíme do hlaviček, můžeme se snažit sebevíc, ale nikdy nepřijdeme na to, jak to tam vypadá. Jak přemýšlí, co si myslí, jak uvažují. Jak si dávají dohromady různé situace, různá spojení. Jak jim to uvnitř celkově pracuje. Můžeme se domnívat, že to víme, tušíme. Pokud nám to ovšem sami neřeknou, nemáme šanci.
Velice důležité pro alespoň částečnou komunikaci je pozorování. Každodenní. Důsledné. Nejvíce se dozvíte právě touto metodou. Není to práce na jeden, dva týdny. Je to práce, která nikdy nekončí. I když děťátko mluví, mnohdy neumí samo se sebou, se svými pocity pracovat. Neumí se dostatečně, adekvátně vyjádřit. Díky pozorování mu můžete pomoci. Vidíte styly jeho komunikace, hry, návyky. Jak, kdy, kde co potřebuje, co je pro něj nezbytné, bez čeho se naopak obejde. Jak funguje jeho motorika. Jak přemýšlí. Uvidíte zkrátka vše. A Vy potřebujete vidět vše. S tím začínáte pracovat. Poznáte, co ho rozčílí, co uklidní. Díky čemu s Vámi naváže alespoň minimální kontakt. Jaká hra ho baví jakým způsobem. Vše je pro Vás nezbytné. Kamenem úrazu této diagnózy je právě většinou neschopnost komunikace. I dospělí lidé, kteří spolu nekomunikují, si nerozumí.
Pokud budete správně, bedlivě pozorovat, můžete toho dokonale využít, a odpíchnete se od ničeho směrem k něčemu. Poté můžete naučit Váš poklad rozumět jednoduchým gestům, slovům. Já konkrétně na syna mluvím celou dobu jako na normální dítě, na normálního člověka. Jestli mi rozumí netuším. Jsou situace, u kterých vidím, že ano. Ale není jich moc. Ovšem jednoduché pokyny, zákazy a gesta chápe. Je jich pár a trvalo to přibližně rok, ale pokročili jsme, a to je důležité. Musíte se naučit trpělivosti a nemít přehnané nároky. Spokojte se s málem a budete šťastní, všichni. Nesmíte očekávat, že během týdne to všechno spolu zvládnete. Možná jsou takové případy, já mluvím ze své zkušenosti a ze zkušenosti svého okolí. Nezklamávejte sami sebe očekáváními, ale uspokojujte se s každým málem.
Dle mého názoru, by tento postup neměl nikdo přeskočit, pokud to půjde. Je pomalý, důsledný a potřebný. Je to takové krok za krokem, kterým by mělo projít každé dítě. Díky tomu se může připravovat na složitější metody. Další z nich jsou fotky, piktogramy, obrázky. Jelikož autisté vidí svět jinýma očima, vidí tak zřejmě i styl komunikace. Milují obrázky a dokáží s nimi velice dobře pracovat. Nás zachránily z opravdového pekla. Syn měl opravdu šílené stavy, neuměl říct, kam by chtěl jít, nechtěl chodit domů. Vzala jsem tužku, papír a namalovala potřebné. Díky tomu jsem mu vše krásně vysvětlila a záchvaty ustaly. Nedozvěděla jsem se sice, kam by rád šel, co by rád dělal. On se ale naopak dozvěděl, co ho čeká. To ho uklidnilo. I pro nás je důležité, lepší vědět, co nás čeká. Neznáma se bojíme stejně tak, jako tyto dušičky. Nejsme zase tak moc rozdílní. Oni mají pouze delší a komplikovanější cestu. Stejně jako my ostatní, jsou na ní buď úspěšní, nebo ne. Pokud je naučíme pracovat s gesty, fotkami, obrázky, a oni si konečně sami budou moci ukázat na svá přání, jsou určitě mnohdy mnohem šťastnější, než my. Zrovna u nás tedy není použití obrázkové formy žádný med. Syn buď chápe význam, nebo je pouze naučený na obrázek a něco...stále si je neumí sám donést (kartičky za 2000Kč stihl zničit za týden :-)), ovšem nyní jsme v rukou rané péče, která nám s tím mile ráda pomáhá.
Věřím, že pokrok a správný přístup se dostaví, jen ho neočekávám. Už ani nečekám na to, až syn promluví. Byla to muka, kterých jsem se vzdala. Syn má spoustu jiných kladů a nadání. Na ty se zaměřuji a rozvíjím je. Rok, každý den, jsem se ho snažila naučit říct jednoduchá slůvka. Nikdy je nezopakoval. Za to malování jsem mu ukázala asi jen dvacekrát, než se mu to zalíbilo. Máme počmárané podlahy, nábytek, zdi, ale nám to nevadí. Víme, že naučit ho kreslit na papír nám možná potrvá dalšího půl roku. Do té doby budeme s radostí obdivovat kresby po celém domě. Proč? Protože ho to dělá šťastným, protože se něco naučil, protože ho to baví a možná to i trochu chápe. Pomáháme mu v rozvoji věci, která ho zajímá. Proto je to úspěšné. Mohla bych ho dále zkoušet učit mluvit. Nedočkala bych se ani řeči, ani krásného, počmáraného domu.
Nesmíte se vzdát. Musíte vytrvat. Přinese Vám to všem nesmírné štěstí. Pozorujte, rozvíjejte komunikaci. Jediný autista není stejný. Proto je náš úkol tak těžký. Někomu to půjde hned, někomu za půl roku, někomu za dva roky, někomu třeba nikdy. Pokud si s tím ovšem nedáte tu práci, možná se nikdy nic nedozvíte. A to by byla velká škoda, ochudit několik životů. Věřím ve Vás všechny stejně tak, jako jsem začala věřit sama v sebe. Jsme všichni úžásné mámy a tátové a máme ty nejúžasnější, nejoriginálnější poklady celého světa. Držím nám všem pěsti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama