Otec a syn

31. března 2017 v 8:00
Manžel je tip muže, který si téměř se vším poradí. Je zručný, chytrý, vtipný. Za skoro jedenáct let co jsme spolu, jsem zažila jen málo věcí, které by nezvládl. Vše si vyrobí, vše opraví. K tomu všemu je samozřejmě on sám stále dítětem :-) Miluje modely aut, letadel a všeho možného. Musí zkusit každou blbinu, jako malý kluk. Většina žen to jistě sama zná :-) Byla jsem tedy neskutečně šťastná, když nám oznámili, že budeme mít syna. Moc jsem si přála pro manžela toho parťáka, se kterým bude moct všechny ty kravinky sdílet, že je bude mít koho učit. Že svůj um a talent bude mít komu předat. On měl úplně stejné plány samozřejmě.
Když se nám ten uzlíček, vážící neuvěřitelných 2380g narodil, byly tyto sny rázem blíž. Byly splnitelné. Stále jsem poslouchala manželovu nedočkavost. Od první chvíle se nemohl dočkat, až spolu půjdou pouštět lodičku. Až budou jezdit na kole, jen oni, dva chlapi. Až budou jezdit na formulích. Až půjdou sami do garáže opravovat auto. Až půjdou poštět draka, drona, až budeme společně stanovat, a mnoho dalšího. Už v malého třech měsících se nemohl dočkat, až bude chodit, mluvit, až mu bude říkat tati. Byl víc nedočkavý, než děti čekající 24.prosince na Ježíška. Ničeho z toho se ještě nedočkal.
Manžel má obrovské srdce. Pro každého by se rozdal,kdyby mohl. Každému by pomohl. Svého syna miluje nepopsatelnou láskou od první chvíle. Když poprvé viděl v inkubátoru svou malou, věrnou kopii, věděl, že je to láska jeho života. Měl s ním obrovské plány. Nikdy jako otec nezklamal. On je bohužel zklamáván neustále. Nechci, abyste to špatně pochopili. Nevadí mu synův handicap. Miluje ho se vším, co k němu patří. Nikdy by ani jednoho z nás nenapadlo mu to vyčítat. I když to ani nejde, jsou bohužel i jiní rodiče, pro které je takové dítě překážkou. Přišel ale o moc, přichází neustále a nikdy nebudeme vědět, zda mu to bude vynahrazeno.
Malý ho začal pořádně vnímat až po třetím roce života. Do té doby si ho sotva všiml. Není to ještě ani půl roku, kdy projeví radost, že ho vidí. Vítá ho, když přijde z práce. Donedávna kolem něj chodil, jako by neexistoval. I já sice přicházím o dost, ale místo v hlavičce mého syna jsem měla vždy. Muselo to být velice bolestné. Umíte si představit, že vlastní, milované dítě Vás nijak neregistruje, nepotřebuje? Že jste mu úplně lhostejní? Vaše existence pro něj neznamená vůbec nic? Jaký je to pocit? Šílený že? Manžel je obrovský bojovník. Vím, že ho to neskutečně trápilo. Nemohla jsem mu nijak pomoci. V těchto případech jsem absolutně bezmocná. Musel vydržet. Počkat si a dočkal se. Syn mu konečně umí projevit radost z jeho existence. Konečně ví, že má dalšího milujícího rodiče. Pro mého manžela je to ovšem pouze malá rybka v moři.
Stejně jako mě, i jemu dělá radost každá sebemenší maličkost. Uvnitř ho to ale neskutečně sžírá. Když vidíme venku tatínky se synáčky, kteří spolu bobují, lyžují, kopou do míče, hrají na honěnou, jezdí na kole, kutí, trhá ho to na dva kusy. Nikdy to nepřizná. Bojí se, že by se kvůli této jedné větě stal špatným otcem. Mučí ho milion myšlenek, které možná pouze myšlenkami zůstanou.
Ano, jsme rádi, že máme našeho drobečka. Naučili jsme se všichni novému životu. Tato trápení nás bohužel neopustí. Nejsme kvůli tomu špatní rodiče. Jsme jen také lidé, kteří prostě touží. Můj muž neskutečně touží. Je to supertáta, kterému není dovoleno být supertátou se vším všudy. To je jedna z věcí, které nikdy nepřestanou trápit mě. Věřím, že více než poloviny věcí, které by tak moc chtěl, se dočká. Ale potrvá to velice dlouhý čas. Teprve nedávno si k sobě ti dva našli správnou cestu. Teprvo nedávno syn dovolil svému otci, nahlížet do jeho světa. Jak dlouho potrvá jejich další úspěch? I o tom je život s autíkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama