Quo vadis - kam kráčíš

8. března 2017 v 13:41
Kam kráčíš? Na tuto otázku se ptám každý den. Ptám se na ni sama sebe, ptám se na ni svého synka. Je mu 3,5 roku a je autista. Velice těžká cesta nás provází každý den, každou minutu. Kam oba kráčíme jsem zjistila dá se říci teprve nedávno. Syn nemluví, nic se od něj verbálně nedozvím. Musím tedy hádat, luštit, dešifrovat....to je má cesta, tudy kráčím.
Je to hromada denních úkolů, pravidel, neznáma. Tato cesta mi byla přidělena. Nevím kým, nevím, jakým způsobem. Zpočátku byla neúnosná. Mnohokrát jsem měla pocit, že ji nepřejdu. Samé nástrahy, překážky, kopce, tma. Postupem času jsem tyto svahy zdolala. Došla jsem na klikatou pěšinu. Je také plná nástrah a pastí, ale už mám zkušenosti. Mám je z té těžší, první cesty. Každým dnem je to, i když třeba jen o setinu procenta, lepší. Než jsem vlastně vůbec zjistila, kudy kráčím, trvalo to nějaké dva roky. Je potřeba uspořádat všechen chaoz, zmatek. Naučit se pracovat s něčím úplně jiným, než jste se doposud setkali. Překopat celý svůj život od základu. Nikdo se mě neptal, jestli tudy chci jít. Nikdy by mě ovšem nenapadlo kráčet jinudy. Je to fascinující, dechberoucí život. I když má mnoho záporů, má i klady. I když je beze slov, bez projevených citů, přesto je hlučný a plný bezprostřední lásky. Jste na úplně jiné planetě. Můžete dva roky kráčet absolutní tmou, a v tom zahlédnete světélko, ve které jste ani nedoufali, že někdy uvidíte. V tu chvíli víte, že kráčíte správným směrem. Takto máte pokračovat.
Kráčí s Vámi spousta dalších lidí. Rodina, přátelé, sousedé kteří tudy také nechtěli sami od sebe jít. Kráčejí s námi ovšem zcela dobrovolně. Je to další, úžasný zážitek. Spojení mnoha lidí, kvůli jednomu. Spojení mnoho dalších cest, kvůli jedné jediné. Jak málo lidí toto dnes dokáže.
Abych to celé trochu shrnula. Kráčím cestou, na které musím velice složitě učit. Učím malého človíčka být samostatným, až bude velkým. Učím stále dokola, každý den, ty samé základy. Zatím jdeme stále po tmě. Čekáme na naše světýlko. Věříme, že na něj na naší cestě narazíme. I bez něj jsme na ni spokojení. Naučili jsme nemít přehnané nároky, díky tomu jsme šťastní. Umíme vychutnat veškeré minimum, kterého se nám dostává. Kráčíme velice opatrně, pomalu, skromně a přesto spokojeně. To je můj život, tudy já kráčím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 8. března 2017 v 16:44 | Reagovat

Přeji hodně štěstí v překonávání překážek!!

2 Baru Baru | 9. března 2017 v 12:27 | Reagovat

[1]: Děkuji .-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama