Vzpomínky

11. dubna 2017 v 23:01
Ne moc lehké, ani moc hezké . To je mé ohlédnutí. Je težké žít ve dvou světech a pracovat s nimi, když o nich víte. To je naše stávající situace. Je mnohem těžší fungovat v něčem, o čem vlastně nevíte. Narodil se nám malinký drobeček. Zavítal mezi nás o měsíc dříve. A ihned s komplikacemi. Museli ho křísit, umístit do inkubátoru, dlouho ozařovat. Trvalo přes 30hodin, než jsem se k němu dostala. Neustálou hysterii, špatné naladění, nekončíčí pláč lékaři přisuzovali právě skutečnosti, že je nedonošený. Tyto děti bývají často protivné a nespokojené. Nikoho z nás by nenapadlo, že je něco jinak. Stejně tak opožděný vývoj byl přisuzován předčasnému narození. Navštěvovali jsme rehabilitace, protože se malý včas neotáčel, nelezl, nechodil. Vše dohnal a opět to utvrdilo pouze myšlenku předčasného narození. Mimoto, kluci jsou odjakživa většinou línější a pomalejší. Nač zbytečně plašit. Já osobně neřeším ani lékařské tabulky. Každé děťátko je jiné a každé potřebuje jiný čas.
Plně se malému od narození věnuji. Každý den, pokud není nemocný, nebo není venku opravdu moc ošklivo, jsme tam. Hned od šestinedělí. Sice jsme k tomu byli kvůli sousedům i přinuceni, ale jinak by to nebylo. Od malinka mu vyprávím, čtu, vysvětluju. Učím vše, co se učit má. Pediatr se mi dokonce smál, že učit ho na nočník v roce je opravdu zbytečné. Tyto základy, sociální schopnosti, zvířátka, to vše jsem se ho snažila učit pravidelně každý den přes rok, ovšem bez většího pokroku. Když začal říkat svá první slůvka, bylo to něco úžasného. Problém byl, že je již nikdy nezopakoval. Skoro se naučil sám jíst, poté jídlo odmítal úplně. S hračkami si nikdy hrát neuměl. Děti ho nikdy nezajímaly, přestože jsme s nimi byli neustále. Nevnímal zvířátka, auta, lidi. Na své jméno nereagoval. Do očí se nikomu nepodíval. Špatné nálady a hysterie se stupňovaly. Fixace na mou osobu rostla více a více.
Čím byl starší, tím více manžel plašil, že je s ním něco v nepořádku. Nebyl tulivý, společenský a schopný se cokoli naučit. Stále jsem měla pocit, že je pouze pomalejší. Nejsem tip maminky, která za vším hledá diagnózu. Když už začal mít podezření i dětský lékař, v klidu mě to nenechalo. Stále to pro mě ale nebylo alarmující. Nebudu Vám lhát, už mě to učení ani nebavilo. Když děláte každý den, to samé dokola bez úspěchu, není to zrovna motivující. Došlo to až do stadia, že syn odmítal cokoli. Jen viděl, že beru do ruky knihu, nebo hračku, která ho měla rozvinout, a mizel buď on, nebo vyhnal mě. A tak jsem postupem času učení vzdala. I ta mála, která se naučil postupně jakoby zapomněl. Vše bylo fuč.
Sedávala jsem s ním celé hodiny v pokoji. Nehrál si semnou, ale nesměla jsem pryč. Hrál si po svém, ve svém světě, do kterého mě nepustil. Nemohla jsem na záchod, napít se, cokoli. Jen jsem seděla, pozorovala, nudila se. Někdy to bylo opravdu nesnesitelné.
Jednoho krásného odpoledne jsme na dětském hřišti potkali chlapečka. Velice mě zaujalo jeho chování. Bylo velmi podobné našemu. Navíc spolu chlapci komunikovali svým stylem a vnímali se. První dítě, které syn registroval a navíc s ním komunikoval. Bavili se spolu svým jazykem, pro nás neznámým. Chlapeček byl také handicapovaný. Na tento den nezapomenu snad nikdy. Tehdy jsem začala být přesvědčená. Bylo mi jasné, že i u nás doma se vyskytuje druhý svět. Že můj drobeček není zcela v pořádku. Přijala jsem to s naprostým klidem. Začala jsem studovat, poslouchat rady maminek ve stejné situaci, odborníky. Pozoruji a pracuji s tím, s čím mohu. Není to lehké a nikdy to možná lehké nebude. Je to ale stále lepší, syn je stále šikovnější, my jsme stále vnímavější. Kdybych ale mohla, začala bych od začátku. Vědět to hned na začátku, mohlo by být třeba vše jinak. Taky nemuselo. To se už nikdy nedozvím.
Vzpomínky mám krásné, ale není jich mnoho. Jsou a jiné už nebudou. Důležitá je budoucnost. Snažíme se, aby byla co nejlepší a nejkrásnější. Dřina je to neskutečná. Jsou na tom lidé a dětičky daleko hůř. My na tom vlastně nejsme špatně. Musíme hádat, tápat a každý den se snažit. Jsou lidé, kteří nemají ani štěstí těchto hádanek. A kdo může žít dva světy? Bereme to jako dar a snažíme se s ním co nejlépe naložit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama