Květen 2017

Rychlost

31. května 2017 v 13:50
Tento stres prožívám každičký den. U nás čas běží dvakrát rychleji, a každá vteřina je velice důležitá. Každá jedna jediná hraje obrovskou roli. Vše musí běžet jako na drátkách. Pokud to tak není, nastane většinou peklo. Vše je jasně určeno a tak to musí být. Každá činnost, vycházka, zábava, vše musí být tak, jak to být má. Jak to máme naučené. Jakmile něco zapomenete, máte smůlu. Jakmile něco nestihnete, je to Váš problém. Náš druhý svět funguje jinak, a my musíme fungovat podle něj. Rozhodíte jedinou maličkost a můžete za to pykat i měsíce. Je to vyčerpávající, úmorné, nebezpečné, ale dá se to naučit. Vlastně, museli jsme se to naučit.
Náš druhý svět stojí na časové ose. Každičký den tato osa čeká na sebemenší chybičku. Je naším úhlavním nepřítelem. Dost často už ani nevím, co je za den, nebo za datum. Dny plynou a já se v nich ztrácím. Rachlý režim celého dne mě pohlcuje. Jsou chvíle, kdy můžeme zpomalit. Snažíme se, aby přibývaly, na to by nám ale možná nevystačil všechen čas světa. Čas je jedním z nepřátel našeho postižení. Rychlost je důležitým bodem našeho života a i když ten malý, nevinný andílek usne, závod s časem prožívám stále.
Dohnat resty z celého dne a připravit se na den další. S trochou štěstí trocha spánku. Každý den ten samý závod, ten samý stres. Rychlost vládne naším domem, našimi životy.

Děti úplňku

26. května 2017 v 8:00
Dokumentární film Děti úplňku by měl vidět úplně každý povinně. Je o rodinách s dětmi, které trpí těžkou formou autismu, někdy s přidruženou mentální poruchou. Těmto rodinám patří můj největší obdiv. Jsou to úžasní lidé, kteří denodenně bojují, trpí, tápou. Kdo se na tento dokument podívá? Lidé ve stejné, nebo podobné situaci a jejich okolí. Ostatních mnoho není. A to je chyba. Jen vstupne do životů těchto osob a podívejte se, jak vypadají jejich dny. Jak částečně vypadají naše dny. Ano, problémy má každý z nás. Tento se ale týká celého světa, většinové populace. Osvěty na toto téma je velmi málo, lidi to moc nezajímá. Dokument ovšem není dlouhý, moc času Vám to nezabere. Myslím si, že vidět je to nejmenší, co pro nás můžete udělat. Díky tomu můžete pochopit. Můžete vědět, že ne každé dítě je nevychované a rodič laxní. Můžete přijít na to, jak nás minimálně tolerovat, a to nám bohatě stačí.
Dokument poukazuje především na to, jak to opět v našem státě nefunguje. Sociální situace je kritická. Tyto rodiny nemají mnoho zastání a pomoci. Těžké případy nemají kam jít, rodiče si nemohou odpočinout. V dospělosti na tyto lidi nic nečeká. Jsou uvázaní na své rodiny a naopak. Nevím, zda se mám smát, nebo plakat, když slyším, že na potřebná zařízení nejsou dotace. Už fakt, že je potřeba dotací je smutný. Vypadá to přesně tak, že jelikož tyto děti a lidé státu přinesou velmi málo, nebo nic, nehodlá se o ně starat.
Tyto rodiny mnohdy bohužel prožívají peklo. Milují své děti. Stále to jsou ale pouze lidské bytosti, a ačkoli to zvládají, nemohou to zvládat. Znovu musím zopakovat, že si to nikdo z nás nevybral dobrovolně. Stejně jako ostatní, chtěli bychom pro naše děti také zdravý a spokojený život. Tohoto štěstí se nám bohužel nedostalo. Potřebné pomoci se nám nedostává. Pochopení se nám též nedostává. Za vše musíme bojovat. U všeho musíme trpět a vlastně nevíme proč.
Je 21.stoleti, věda pokročila, přichází se na většinu těchto poruch a nemocí. A lidé stále nejsou připraveni, nejsou schopni. Společně to změňme. Nahlédněte do našich někdy až krutých životů a zkuste pochopit. Nesoudit. Rodiny z dokumentu jsou statečnými bojovníky, kteří se musí doprošovat. Pomoc by přitom měla být automatická.
Mám doma autistu, nemá zatím těžkou formu tohoto postižení, ale stále je to autista. Nemáme to tak těžké, jako tito lidé, máme to ale také komplikované. Tento dokument jsem nejméně pětkrát musela zastavit a vydýchat. Ne proto, že bych nebyla připravená na to, co uvidím, ale pro lítost, obdiv, rozhořčení. Vy nejste připraveni na to, co uvidíte. Nejste připraveni na nás. S tímto dokumentem si můžeme být všichni o krůček blíž, a i to je účelem. My nikam nezmizíme, naopak, je nás bohužel stále více. Toto je to nejmenší, co pro nás můžete udělat. Děkujeme

Ztracená

19. května 2017 v 8:00
Nastane to v životě mnoha maminek a žen. Jsem správná maminka? Jsem správná manželka? Nejsem. Jsou to srdcervoucí otázky s jasnou odpovědí. Věřím, že spousta maminek na mém místě by to dělala stokrát lépe. Pláču, když už ani nemám slzy. Došly. Pláču tak moc a tak často, ale nemohu přestat. Přehrávám si různé situace, které bych v lepším, nevyčerpaném stavu udělala jinak. Jsou chvíle, kdy se utrhnu zcela zbytečně. To si přeci mé děťátko nezaslouží. Zaslouží si někoho mnohem lepšího, klidnějšího, vyrovnanějšího.
Když nemáte pomoc a oporu, je to stokrát horší. Jsou chvíle, kdy i já jsem naprosto sama, bez jakéhokoli pochopení. Místo pochvaly a povzbuzení přijde kritika. Jsem opuštěná, vyčerpaná a kladu si otázku, proč mé dítě nedostalo lepší matku. Proč můj manžel nemá lepší ženu.
I když se sebevíc snažím, nikdy to nebude dost. Pro nikoho, ani pro mě samotnou. Nejím, naspím, nemám náladu, je mi zle. Můj život je jako na drátkách. Na nekonečné houpačce a kolotoči. Když ani pro mě není žádná pomoc, nemohu vše zvládnout v klidu, s úsměvem. Vyčítám si vše, každou maličkost a vím, že nikdy nebudu dokonalá. Ale přesně to by si mí nejbližší zasloužili. Jsem ztracená. Lapená se svými děsy a nikdo mě z nich nevytáhne. Kolem mě je pouze černočerná tma a samé výčitky. Ptám se sama sebe pouze na jedinou otázku. Proč to nezvládám. Proč jsem sama, když vlastně nejsem sama? Proč pro své světlo v životě nedokážu být lepší?

Druhá stáž

12. května 2017 v 8:00
Druhou částí mé stáže byla místní školka. Zde se také snaží o integraci handicapovaných dětí. Mimo přívětivé paní ředitelky, která se neskutečně snaží vyjít všem v mnoha věcech maximálně vstříc, v tomto článku musím vyzdvihnout práci jedné zdejší paní asistentky.
Ze začátku stáže jsem byla opravdu rozervaná. Psychicky zničená. Chlapeček s autismem a těžkou mentální poruchou vypadal jako andílek. Byl velice šikovný, přátelský, zkrátka v mých očích naprosto úžasný a sladký. Měl ale velmi pevné velení, a to mi ze začátku nešlo přes srdce. Vím, že na spoustu těchto dětí je to potřeba, a na většinu z nich to funguje. Máme to doma úplně stejně. Zde mi to ovšem zprvu přišlo přehnané. Nebylo. První večer jsem probrečela a říkala si, do čeho jsem se to vlastně pustila. Budu to moci vůbec dělat? Zvládnu to? Než se k této situaci všichni s chlapcem dopracovali, byla to velmi dlouhá cesta. Stačí jedna změna, jedno povolení a vše je ztraceno. Zažila jsem to na vlastní kůži, když jsem tomuto dítěti chtěla udělat radost, a ve volné chvilce s ním dělala jeho oblíbenou, pohybovou aktivitu. Poté nechtěl přestat, nechtěl pracovat, a s touto aktivitou si mě spojil. Pokaždé, když mě tedy viděl, byl chudák vyvedený z míry. Tehdy jsem pochopila, že pevná ruka a pevný režim je v tomto případě opravdu na místě.
Jeho paní asistentka je pro tuto práci stvořená, je jakoby pro něj stvořená. Přesně jemu na míru. Je rázná, důsledná, ale milující. U tohoto chlapečka byla pouhý měsíc. Nevěřili byste tomu. Chlapeček jí naprosto důvěřuje, má v ní jistotu. Když je nejistý, okamžitě jí hledá. Dokonalý vztah pojí tuto dvojici. Tato žena přesně ví co, a jak s ním má dělat. Naučila ho za pouhý měsíc pár neskutečných věcí. I jedna věc, kterou se takové dítě dokáže naučit je úspěchem. Ví docela přesně kdy se má jak zachovat. Hledá nové věci, studuje jeho handicap. Sama mi řekla, že k němu přistupuje jako ke svému. Nevím, zda je to správný přístup, mě se ale nakonec moc líbil. Tento chlapec ho potřebuje. Jsou dokonalou dvojící. Velice tuto paní obdivuji a uznávám. Je úžasná. Vyloženě se narodila pro toto poslání. Pevně doufám, že jí nezkazí léta práce, ale toto nadšení, elán a úchvatná empatie jí zůstanou. Jen se maximálně trochu vypilují, což ale v tomto případě není vůbec potřeba.
Vedení celé této třídy jejich pedagogem, bylo celé nesmírně inspirující. I tato paní učitelka zaslouží velkou pochvalu za svou práci. Celoroční téma, opět výuka hrou, opět disciplína. Bylo to moc krásné.
I ve třídě menších dětí jsem byla překvapena. A to velmi mile. Nikdy bych si nepomyslela, po tom uragánu, co mám doma každodenně, že bych nezvládla chaos. V této třídě samozřejmě převládal. Jsou to ještě nezformovaní prcíkové, jejihž hlavními cíly je vybití energie. A i přes to zde působí další parta profesionálů, kteří v tomto chaosu umí fungovat. Umí vypěstovat disciplínu, umí pracovat ve zmatku.
Pro mě bylo úžasné prožít takovéto situace. Nefunguje to. Ve velké míře. Zde se všichni snaží o opak. Mají pro to vlohy a povahy. To je velice důležité. Setkala jsem se i s pár lidmi, kteří se sice snaží, ale už by asi neměli.
Tito lidé, všichni, kteří se snaží pracovat s našimi dětmi jsou dalšími vzácnými anděli. Snad budou pouze přibívat. My je totiž opravdu moc potřebujeme a je jich málo. Tato školka je také zařízením, kteté by mohlo jít krásným příkladem.

Perfektní práce

5. května 2017 v 8:00
V rámci své praxe jsem měla možnost vidět neskutečnou práci pedagogů a jejich asistentů. A to nejen u dětiček se speciálními potřebami, ale i u dětiček zcela normálních. Jedná se o jednu naší místní školu. Mé zážitky jsou opravdu úžasné. Na kurzu nám paní magistry říkaly, jak to ve většině případů nefunguje tak, jak by mělo. A je to pravda. Proto jsem byla neuvěřitelně šťastná, když jsem přišla někam, kde tomu tak není. Velmi pozitivní přístup vedení školy ke všemu a ke všem byla první věc, které si nešlo nevšimnout. Maximální snaha, to je obrovské plus tohoto zařízení. O tom ostatně vypovídal i spokojený personál, což je také základ úspěchu.
Když jsem první den seděla ve speciální třídě, ihned jsem poznala, že zde působí pedagog, který tu být má. Je srdečný, citlivý, své žáky dokonale zná a je tu především pro ně. Je to člověk, který ví s naprostou přesností a jistotou co dělá, a nechybí mu k tomu srdce a cit. I emoce jsou v této práci důležité. Nesmí jich být mnoho, ale nějaké být musí. Pouhá znalost teorie při této práci bohužel nestačí. Tato třída je smíšená dětmi s různými, většinou kombinovanými postiženími. Každý z nich je originál, každý potřebuje naprosto jinou péči. Té se mu bezpochyby dostává. Milující, hrdí rodiče je tam vedou s vědomím, že je o ně dobře postaráno, a přesně tak tomu je. Každý z nich má úplně jiný svět. Každý z nich do něj pustil tohoto skvělého pedagoga a jeho asistenta. Každému je věnována maximální, dokonalá péče. Všichni se tam cítí dobře, jsou tam rádi, dokonce se tam těší, a to vypovídá o mnohém. Nemohu slovy popsat své nadšení z toho, co jsem zde viděla. Byla to opravdu neskutečná, profesionální práce. Dokonce tato třída chodí ven na procházky. Někdo z Vás si možná řekne, že na tom nic není. Postarat se o několik dětí s úplně různými povahami a handicapy v uzavřeném prostoru je nadlidský úkol, natož potom venku. A přeci to v této třídě jde úplně úžasně. Nesmím opomenout ani sponzorský dar místního dětského centra, které mohou tyto děti pravidelně navštěvovat. Nádherné gesto.
Nejen handicapovaným je zde věnována dokonalá péče. I normální dětičky jsou zde v těch nejlepších rukou. Pracujcí personál je opravdu nadšen svou prací. Škola hrou, dokonalá, motivující metoda, při které se děti mnohé naučí, aniž by o tom vlastně věděly. Nesedí jen tupě, dlouhých čtyřicet minut v lavici, což by otrávilo i dospělého člověka. Nechybí zde samouřejmě kázeň, pravidla a disciplína. Škola hrou neznamená pouze zábavu, jen je výuka pojata stylem, který děti baví. Musím se přiznat, že mě samotnou veškeré výukové hodiny, kterých jsem se zúčastnila neuvěřitelně bavily. I tyto pedagogy velice obdivuji a oceňuji. Jsou úžasní. Jejich práce s dětmi je úžasná a zcela nespochybnitelná.
Praktická třída, další z mých zastávek, další nadšení. Další skvělá výuka, další skvělý pedagog, další skvělý asistent. Můj další obdiv patří asistentce u hluchého chlapce. Smekám. Co vše byla schopná s ním dokázat, nepopsatelné. Stejně tak asistentka u autisty. Byla u něj docela krátkou chvíli, nikdo by to však nepoznal. Ta důvěra, jistota, láska chlapce k ní. Mají spolu neuvěřitelný vztah. O čem to vše vypovídá? Správný, lidský přístup. Víra v sebe a ve druhé. Profesionálnost, láska k této práci, k těmto dětem, k jejich rodinám.
Já smekám. Velice všem těmto lidem děkuji a stejně je to málo. Kdyby takových, jako jste Vy bylo více. Kdyby takových zařízení, jako je Vaše byl větší počet. Tento článek patří především Vám. Dokázaly jste (dámy), neuvěřitelné, úžasné věci. Obohacujete nespočet lidských životů. Vaše srdíčka jsou na správném místě, jste přesně tam, kde máte být a máte být opravdu na co hrdé. Pevně doufám, že můj syn se jednoho dne dostane právě pod Vaše křídla. V tu chvíli se nebudu mít opravdu čeho bát.
Někdo sice vymyslel pojem integrace, to bylo ovšem naprosto vše. Než to někdy bude moci opravdu naplno fungovat, už na tomto světě myslím si nebudu. Tato škola a celé její obsazení se o to snaží ze všech možných sil, zde to funguje. Mnozí by se od Vás měli učit.

Chvilka pro sebe?

5. května 2017 v 1:48
Chvilka pro sebe? Už ani netuším, co ta slova znamenají. Je to cizí řečí? Kdy jsem naposledy měla čas pro sebe? Upřímně, opravdu si nepamatuji. Má ho vůbec někdo? Přijde mi naprosto logické, že většina lidí nemá šanci.
Jsem obětí jednoho handicapu svého syna, bylo by to ovšem jinak, kdyby byl zdravý? Přeci bych se mu nepřestala nepřetržitě věnovat. Dělala jsem to i kdysi, když jsme o jeho postižení neměli ještě ani potuchy. Nebylo to sice tak komplikované, vyčerpávající a jiné, ale bylo by to tak. Tudíž, chvilku pro sebe bych nejspíš neměla ani v tomto případě. Je to neustálý kolotoč, který ale zná většina maminek. Ráno vstanete a začíná. Nakrmit, převléknout, zabavit, učit, nakrmit, vzít ven, jít na návštěvu, jet na výlet, vykoupat, nakrmit, uspat. Tím to končí? Ani zdaleka. Uklidit, uvařit, umýt sebe, dohnat jídlo za celý den, mít také nějaký manželský život a jít spát. Během spánku se minimálně třikrát vzbudit a jít uklidnit hysterčící dítě a ráno opět od začátku. A to píšu pouze to nejzákladnější z mých povinností.
Navíc, většina činností je tězce vyčerpávající. I když nemáme doma těžkého autistu, stále autistou je. Nechápe, vzteká se, potřebuje maximální péči. Vše se na Vás samozřejmě podepíše. Má chvilka je když spí. Když mohu v klidu umýt nádobí, pověsit prádlo, utřít prach.
Je to ovšem pouze má vina, že nejsem schopná chvilku pro sebe samou najít. Hold bych jednou nevytřela, nebo nevyžehlila. Mohla bych si dělat co jen by mě napadlo. To bych ale nebyla já. Nedokázala bych myslet na sebe, když nemám postaráno o druhé. Každý člověk má mít správně hodinu času denně pouze na sebe. Ruku na srdce, kdo z Vás jí má? Já jsem možná v jiné situaci. Vím od spousty maminek v situaci podobné, že neznají tuto frázi teoreticky, natož v praxi. Je ale spousta z Vás, která to jen zapomněla.
Život se musí také trochu žít a vychutnávat. Jsme tu jen na krátkou dobu. Nemusíme se pouze honit za prací a úspěchy. Snažme se zavděčit i sami sobě, nejen ostatním. Většina z nás si to zaslouží. Ani nevíte, co bych dala za chvilku pohody, strávenou na gauči, a to jsem velmi aktivní člověk. I kdybych měla jen sedět, a tupě hledět. Vy, kteří tu šanci máte, snažte se jí maximálně využít. Je součástí života. Slibuji, že se o to také začnu pokoušet. Je to klíč k pohodě, hezčímu životu, lepším vztahům. Držím Vám pěsti a přeji to nejhezčí, každodenní odpočívání ;-)