Nemoc

30. června 2017 v 8:00
Momentálně jsme velice nemocní. Nesnáším takové situace, jako určitě každý rodič. Obklopuje mě zoufalství, naděje, bezmoc. Když ten malý, vyšťavený drobeček navíc nemluví, je to stokrát horší. Moc se toho od něj nedozvíte. Je opět pouze na Vás, co si domyslíte. Malý stále zvracel celou noc a půl dne. Pravidelně po půl hodině. Zvracel ale kvůli zahlenění. Byl bez teplot a hleny odcházely, což nebylo tak špatné. Čím déle ovšem zvracel, tím více toho odcházelo. Vše co pozřel, každá kapička vody. Nic mu nepomohlo. A tak nezbylo nic jiného, než navštívit pohotovost. V jeho stavu to není lehký úkol. Toto místo si velice dobře pamatuje, a v jeho očích, v jeho stavu, ho tam nečeká nic dobrého. Od příchodu do odchodu tedy nastupují hysterické scény, které mu samozřejmě nijak nepřilepší. Návštěva pohotovosti je ovšem nezbytná. Po vyšetření byly nasazeny speciální čípky proti zvracení. Nepomohly. Přidala se horečka a nastala panika.
Navštívili jsme tedy tentýž den ještě dětskou ambulanci. Personál této ambulance byl úžasný. Vřelý, přívětivý, chápající naší situaci. Netuším, jak by hospitalizaci zvládli jiní autisté. My bychom se mohli znovu potýkat se stavy úzkosti a s depresemi. Takové změny syn nesnáší vůbec dobře. V jeho očích opět nic příjemného, naopak. A tak jsme se snažili domluvit, pokud syn nastoupí do stavu, kdy už to jinak nepůjde, že dostane potřebné kapačky, a půjde do svého prostředí, domů. Dojížděli bychom pravidelně. Nic lehkého. Nic příjemného pro syna, kterému nebylo dobře, stále ale pro něj lepší, než pobyt v nemocnici.
Toto bohužel ale nejde. Takto to nefunguje. Z úst paní lékařky zazněla věta, že by to nebyl první autista, který by tam ležel. Že si poradí. To je sice hezké, já ale koukám na to, co se bude dít potom. Nikoho už nenapadne, že tři dny v nemocnici mohu doma zpravovat klidně i půl roku. Že to dítko si může nést ve své hlavičce kdoví co, kdoví jak dlouho. Abyste mě nepochopili špatně. V opravdu akutní situaci nebudu přemýšlet, a do nemocnice s ním ráda nastoupím. Nezdál se mi ovšem navzdory ohromnému zvracení, že by to nezvládal. Byl schopný se smát, měl chuť pít, vyžadoval blbiny. Byl jen vysílený a vyčerpaný, což bylo pochopitelné. Sice zvracel stále, ale nějaká voda v jeho tělíčku mohla klidně zůstat. Neměl viditelné známky dehydratace.
Po vyšetření jsme se dozvěděli, že je na hraně. Měl tři a půl hodiny na to, aby to zvládl. Jinak by byl nástup stoprocentní. Na ambulanci dostal lízátko, kvůli cukrům, které ztratil. S chutí se do něj pustil, což nás ohromně překvapilo. Doma ožil, začal si hrát, chtěl ven. Zvracení už se neopakovalo. Začali jsme se těšit, že máme vyhráno. Horečka byla stále aktuální, nebyla však takovým problémem. Ráno jsem udělala chybu, a dala svému vyprahlému děťátko napít více, než jsem měla. Logicky šlo pití ven. Tento den nás čekala návštěva pediatra. Trvalo nám přes tři roky, než to u pana lékaře začal mít syn rád. Kvůli této vyróze jsme o tuto výhodu opět přišli. Dozvěděli jsme se zde, že k tomu všemu může nastupovat angína, která prozatím není viditelná. Další možností byla borelióza. Museli jsme syna bedlivě hlídat a pozorovat. Je hrozně těžké zjistit, zda a co ho bolí. Ve světě beze slov nastává v těchto obdobích největší temno. K jeho aktuálnímu stavu bylo mnoho komplikací. Hospitalizace stále čekala za dveřmi. Stačilo malé zhoršení stavu. Už jsme na to byli připravení, a jen čekali.
Druhý den již konečně z krve zjistili pouze virózu. Jak nečekaně a rychle přišla, tak také odešla. Nebyla naší první. Kvůli menšímu nachlazení byla ovšem jiná, delší a strašidelnější. Proč píší o naší nemoci? Nechci znít rozmazleně, ale mělo by to v případě těchto dětí fungovat trochu jinak. Domácí péče by nebyla na škodu. Minimálně, v případě potřeby podání kapačky podat, a pustit domů, pokud to stav dítěte dovolí. Není tomu tak, že by to nikoho nenapadlo. Opět na to nejsou finance, personál, který by byl řádně zaplacen. Jsme opět v situaci, kdy nikoho nezajímáme. Lidem ve vládě je jedno, že stav těchto dětí, se kvůli něčemu, co je pro ostatní maličkostí, může rapidně zhoršit. Může se zhoršit na pár dní, týdnů, měsíců. Může se zhoršit na trvalo. Opět bude trpět dítě, celá rodina, celé blízké okolí.
V každé maličkosti, v každé situaci, můžeme mít obrovské problémy. Proto jsem náročná. Mám na to právo, stejně jako další, nám jakkoli podobní. I tato nemoc nám přinesla další zapomnění, i bez náročného cestování po lékařích. S domácím ošetřením by to možná mohlo být trochu jinak. To se dozvíme, až pokud to někdy bude fungovat. Stále se musíme domáhat věcí samozřejmých. Naše děti nejsou zlé. Jsou jiné. Už sama jinakost sebou nese hromadu obtíží a komplikací. Bylo to tak vždy a bude to tak ještě určitě dlouhou dobu. Věci samozřejmé by ovšem měly být samozřejmé. Ulehčily by, i kdyby jen o krapítek, naše životy, dny, minuty...
Přeji Vám krásný víkend.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama