Zlomenina

2. června 2017 v 8:00
Jelikož mé dítě miluje adrenalin, lezení po výškách a zajímají ho neobvyklé věci, jsem už delší dobu na mnoho jeho výmyslů imunní. Spoustu mu toho nemohu zakázat, ani nechci. V jeho světě to může hrát velkou, důležitou roli. Pokud to tedy nehraničí s opravdovým nebezpečím, nechám ho být. Už ho znám a vím, že je v těchto věcech velice obratný. Práh bolesti má také téměř na nule :-) Jeden čas jsme pozorovali, jestli vůbec nějaký má :-) Odřeniny, rozseklé oko, údery do hlavy o cokoli nijak zvlášť neprožívá. Odběr krve namísto něj prožívám já. Vždy jsem se bála situace, kdy by nás potkal nějaký větší úraz. Neuměla jsem si to představit u svého hyperaktivního dítěte, které nesnese ani náplast. Nedávno jsme však jeden prožili. Pro mě nejhorší, nezapomenutelný zážitek.
Syn měl rituál. Chodil do koupelny, kde přelézal zděný pult, vysoký asi metr nad zemí. Chodil přes umyvadlo ze strany na stranu a musel to udělat každý den. Jednoho dne mu však tato činnost nevyšla, a byl na zemi. Ležel na bříšku, plakal a koukal na mě pohledem tak bezradným. Neukápla mu však jediná slza, viditelné zranění žádné. Po chvilce se uklidnil. Položila jsem ho, abych ho znovu zkontrolovala. V tomto momentě jsem věděla, že je zle. Bylo vidět, že je mu to velice nepříjemné. Snažil se zaujmout pohodlnou polohu, ale nešlo to. Chtěl k mamince, už ani u mě ale plakat nepřestal, což se stalo vůbec poprvé. Bylo mu stále hůř, stejně jako mě. Začal mi dávat ruku na místo, kde ho to bolelo, hlavičkou skoro nemohl hýbat. Po pár minutách se vytvořil otok a modřina, a malý už chvílemi vypadal, že omdlí. Okamžitě jsem zavolala odvoz do nemocnice, svou sousedku, která je logicky nejblíž. Museli jsme chvíli čekat, byla zrovna v obchodě, a mohu Vám říct, že to byly nejdelší minuty. Mezitím dorazil alespoň náš úžasný soused (Pavel Fára), který pracuje jako záchranář, aby malého prohlédnul, a v nejhorším případě pomohl. Maličkému bylo stále hůř, mě tím pádem také, a každá další vteřina byla neúnosná. Musím těmto sousedům z celého srdce takto veřejně poděkovat. Jemu za obrovskou ochotu, stejně jako jí. Bez sousedky (Ivana Levčenková), bych v nemocnici nejspíš zkolabovala. Čím déle tato situace trvala, tím větší hysterií jsem procházela. Neuvěřitelně mi pomohla. Fungovala za mě. Vše za mě vyřizovala, se vším mi pomáhala, snažila se probrat mě z toho šoku, utěšit, byla mi v tu chvíli neuvěřitelnou oporou. Díky její pomoci jí do svého světa pustil i můj syn. A to jí téměř neznal. Zasloužila si tímto činem místo v jeho životě a můj obrovský vděk.
Normální dítko Vám své pocity, svá trápení může sdělit, to mé nemůže. Nemohl si postěžovat, být konkrétní. Mohl jen plakat a doufat, že se dočká pomoci. Z jeho výrazu, z postupné ztráty energie, z toho, jak byl chudinka úplně vyřízený a bolavý mi bylo na umření. A nemohl nic říct. Já jsem naopak nevěděla, zda alespoň trošičku rozumí on mě.
Naštěstí naše jinak hrozná nemocnice v tuto chvíli nezklamala. Všichni byli pohotoví, ochotní, na nic jsme nikde téměř nečekali. Vyšetřit autistu je nadlidský úkol. Moc vyšetřit nejde, a ani lékaři si s těmito dětmi většinou poradit neumí. Vše ale nakonec proběhlo zdárně. Malý se nechal vyšetřit téměř v klidu. Možná už jen neměl sílu, možná chápal, že se mu všichni snaží pomoci. Verdiktem lékaře byla zlomená klíční kost. Začala má další noční můra. Vysvětlete nevysvětlitelné takovému dítěti. Je pravda, že po nasazení fixace se malému neskutečně ulevilo a spinkal tři dny. Fixátor chtěl ale sundat každou chvíli. Vadila mu na těle ta nová věc, která tam nepatří. I v těch bolestech se snažil každou možnou chvíli s touto věcí bojovat.
Další velkou překážkou byl samozřejmě klid. Jak má být v klidu dítě, které má hyperaktivitu v diagnóze? Třetí večer se malý z ničeho nic posadil, vstal a začal řádit. Lezl po výškách, běhal, i přes skutečnost, že měl stále bolesti. Vymýšlel hloupost za hloupostí, a já už se nemohla dočkat, až bude zdravý.
Kvůli neporozumění se pro nás jeden úraz stává mnohonásobnou komplikací. Spánek jsme měli opět narušený nejen časem, ale i místem, jelikož musel malý spinkat s námi. Nemohl pokračovat v učení a pracovních návycích, a není to jako u běžného dítěte. U nás muselo jít opět mnoho věcí od začátku. Narušení tak pracně vybudovaného režimu a disciplíny. Zkrátka nás se jeden úraz dotkl dlouhodobě po všech stránkách.
Nejdůležitější ovšem je, že je syn v pořádku, a že jsme tuto situaci docela zdárně ustáli. Jen Vám trochu přibližuji život, kde budujete spousty věcí neuvěřitelně dlouhou dobu, a v pouhé jedné sekundě může být vše ztraceno. Přeji Vám krásný týden
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama