Červenec 2017

Změnit svůj život?

21. července 2017 v 15:22
Nad touto otázkou přemýšlím docela často. Jak by vypadal můj život kdyby....Tato představa má miliony variant. Kdybych byla bohatá, kdybych se narodila v jiné zemi, kdybych se narodila jako osoba se slabou vůlí. Je to mnoho kdyby, mnoho představ. Neuškodí jednou za čas snít o jiném životě. Já se ze svých snů vracím s vědomím, že bych na svém životě, kromě jediné věci nezměnila nic.
Jsem spokojená. Mám skvělého manžela, se kterým už válčíme jedenáct krásných let. Vždy se o nás zvládl postarat. Prošli jsme si těžkým, i krásným. Zažili spousty krásných věcí. Máme krásný, velký dům, ve kterém nám běhá krásné dítě. Mou změnou by byl pouze jeho zdravotní stav. Ne kvůli mě, ale kvůli němu. Kvůli jeho štěstí, které nevím, zda prožívá. Kvůli jeho životu, protože nikdo neví, zda ho bude moci vést alespoň trochu normálním způsobem. Pro mě to není překážkou. Není beznohý, nebo upoutaný na lůžko. Jsou na tom lidé daleko hůř.
Každý má mnoho kdyby, mnoho představ. Důležité je vědět, že pokud nejsem se svým životem spokojená, mohu se snažit nějakého kdyby dosáhnout. Je pouze na nás, jak moc velkou snahu vyvineme, aby mohlo dojít ke změně. Pokud tak učiníme, budeme se vracet ze svých snů s vědomím, že máme i přes mnoho nedostatků, spokojený život. Ničí život není dokonalý. Krásný může být každý.

Nepřichází v úvahu

21. července 2017 v 8:00
Nemoc. Noční můra všech rodičů. Nelze si lehnout, odpočinout, vzít si neschopenku. V některých domácnostech se rodiče mohou vystřídat. Mohou požádat o pomoc prarodiče, nebo kamarády. U nás toto nelze. Dospěli jsme do stavu, kdy už syn někdy dokáže odejít jen s tatínkem a strávit s ním nějakou dobu. Nejde to ovšem vždy. Manžel má navíc náročné zaměstnání, dojíždí daleko a velice brzy vstává. Nechci ho tedy potom ještě nadměrně zatěžovat. Opravdu si vůbec nepamatuji, kdy jsem v nemoci odpočívala, natož ležela. Nemoc ale není to nehorší.
Nedávno mi již podruhé začala stávkovat záda. Není se zas tak moc čemu divit. Neustálé nošení patnáctikikového miminka. Nekonečné uspávání, práce na domě, práce v domácnosti. Hold se to na mě také podepsalo. Vydržím toho hodně, vydržela bych i toto. Když jsem ale sotva vstala z postele, bylo to špatné. Nezbylo, než aby se manžel uvolnil z práce a doma mi pomohl. Volno v práci má kvůli synovo vyšetřením každou chvíli. Nebylo tedy zrovna optimistické, brát si volno ještě kvůli mě. Naštěstí, z naší situací jsou tam velice dobře seznámeni, a tak s tímto zatím nemáme problém.
Problém ovšem přišel. Všechny situace se zvládnout jednoduše nedají. Nastala situace, kdy bych měla být poslána na menší zákrok do nemocnice. Pokud by se jednalo o jeden den, malý by to s tatínkem musel vydržet. Tři dny, což by byla minimální doba, už jsou pro mě ovšem neuskutečnitelné. O manžela se nebojím, ten by to jistě zvládl. Syn bohužel ne. Je na mě velice silně fixován. Stačí jeden nákup delší než dvě hodiny, a mnohdy u něj nastává panika. Nemohl by mě ani přijít navštívit, jelikož beze mě, už by neodešel. Nikdo z nás by nevěděl co prožívá, co se mu honí hlavou. Své myšlenky zná bohužel jen on sám, a nikdo se je nedozví. Jak s nimi pracuje je pro nás také velkou neznámou. Mohl by mít zrovna dobré období, a bez maminky to vydržet, nemohu se na to ale spoléhat. Mohly by opět nastat deprese, úzkosti, fixace poté ještě mnohem větší. Nechci takové věci riskovat. Pokud můj zdravotní stav nebude opravdu akutní, jde stranou.
Žádná naše situace není pouze situací. Je to jedna situace, nesoucí mnoho otazníků. I zde je milion otázek bez odpovědí. Nefunguje to tak, jak si řekneme, že to fungovat bude. Jak se žije jednoduchý život, bez sta komplikací denně, už nevím. Možná se mi ještě někdy poštěstí. Stále to není neúnosný život, ale stoprocentně šťastný mnohdy také není.
Tímto článkem se s Vámi na čas loučím. Letíme se synem k jeho milovanému moři, zde si budu užívat jeho užívání. Po příletu se na Vás všechny opět moc těším.

Ne, to není můj hlas

16. července 2017 v 11:30
Slyším ho, ale nepatří mi. Neovládám ho. Vím, že ho nechci, ale mám ho. Nejčastěji ho slyším po probdělém měsíci. Po měsíci beze spánku, kdy prožívám samé stresující dny, plné beznaděje. Křičím a nemohu přestat. Vím, že bych neměla, ale musím.
Každý den snáším protivné dítě. Dítě, které nic nebaví, protože je unavené. Dítě, které mi kvůli svému handicapu nemůže říci svá přání, svá trápení. Dítě, kterému nemohu vysvětlit většinu situací. Budí se každých pár minut, a já už mám pocit, že zešílím. Tento stav trvá, i když ho vezmu k sobě. K osobě, u které se má cítit nejlépe, nejvíc v bezpečí.
Ječí u každé situace, u každé činnosti, ječí jen tak. Ječím poté také. Ječím na své ubohé, nemocné dítě, a ani nevím, zda si to zaslouží. Zda rozumí svým pocitům, svému jednání. Mé nervy mi ale po všech těchto vypjatých situacích zamávají ve dveřích, a mě nic než křik nezbývá. Nesnáším to, ale neovlivním to. Snažím se to mírnit, ale vždy to nejde.
Je to bohužel součást našeho jiného života. Pevně doufám, že časem zmizí. Nezaslouží si to nikdo z nás. Zatím je to ale s námi. Je to hlas, který mi nepatří, který nechci, který vyloženě nesnáším.

Zábava?

14. července 2017 v 8:00
Jak jsem psala již dříve, jsme zvyklí být se synem neustále venku. Celý jeho život. Jako miminko měl potřebu jezdit celé dny v kočárku, bez ohledu na počasí. Od narození to doma vyloženě nesnášel. Nic jiného nám nezbylo. Postupně přibývala dětská hřiště, na kterých dodnes trávíme celá odpoledne. Návštěvy, hlavně v kolektivu dětí, nebyly a nejsou vyjímkou, ovšem prvních pár let nebyly jednoduché. Dodnes máme období, kdy návštěvy nepřicházejí v úvahu. Podnikáme také nespočet výletů. Myslíme při jejich plánování hlavně na syna. Většinou to ale dopadá tak, že jsou spíše pro nás.
Když jsme před nedávnem koupili obrovský dům, s obrovskou zahradou, těšili jsme se, že budeme žít trochu normálnější, klidnější život. Nemalovala jsem si to tak růžově, jako můj manžel. Žil pár měsíců s myšlenkou, že syna naučíme trávit zde čas. Moc dobře jsem věděla, že toto opravdu nepůjde. Nemáme autíka, který potřebuje mít vše do puntíku stejné. Potřebuje žít převážně venku, každý den jinde. Je to obrovská, psychická námaha udržet ho tu. I přes skutečnost, že mu tu budujeme jeho vlastní, dětské hřiště. Přesto, že tu má vlastní, speciální bazén, protože v normálním nevydrží. I přes soustu pro něho velice zajímavých věcí a hraček, nevydrží tu moc času. Je tu rád, i doma to má konečně rád. Nemůžeme tu ovšem trávit celý, natož pak každý den.
Nevadí mi, že stále nemám tu pravou, domácí, baráčkovou pohodu. Když už ale nastoupí období, že tu malý nevydrží, a nebaví ho to ani na hřištích, je to tragédie. Nechce být tady, nechce být jinde, a já jsem v bezvýchodné situaci. Opět jsem stále nenašla optimální řešení. Co s dítětem, které si neumí hrát, neumí Vám říct, a vypadá, že se šíleně nudí u každé vymyšlené činnosti? Znovu přichází temnota. Tato přichází často a tak jako každá, zcela nás pohlcuje. Následkem těchto situací jsou samozřejmě špatné nálady, záchvaty, ošklivé dny.
Ať se snažíme sebevíc, nevyhneme se jim. Stačila by pouhá slova, a náš život by byl jednodušší. Byl by radostnější. Náš malý brouček by byl spokojenější. Pro své dítě děláme více, než maximum. Mnohdy se to stejně nevyplácí. Nepřestaneme s tím. Radši budeme stále psychicky vyčerpání, a budeme doufat, že se to jednou zlepší. Ovšem, stačila by malá, radostná odezva z jeho strany. Věděli bychom, že vše neděláme zcela zbytečně. Že díky naší snaze je náš synek alespoň trochu spokojený. Že je šťastný. To by byla naše největší odměna.

Co to hergot je?!?!

9. července 2017 v 23:10
Děti a alkohol. To je téma diskuze, kde mě mnoho lidí kamenuje už pár dní za můj názor. Tyto dvě věci k sobě zkrátka nepatří. Žijeme v době, kdy dvouleté dítě umí ovládat tablet. Pětileté má svůj mobilní telefon. Šestileté má horší slovník, než leckterý dospělý. Vychovaných dětí je málo. Může za to samozřejmě doba. Nejvíc odpovědní jsou ale právě rodiče, kteří nemají čas, chuť, nebo jim to přijde normální. Je mnoho důvodů. Rodiče jsou tím nejzákladnějším.
Nevidím jediný důvod, proč by se měl v dětských hernách prodávat alkohol. Argument typu, že rodiče tam vypustí svá dítka, a odpočinou si od nich s přáteli u sklenky, je opravdu nedostačující. Pokud potřebují odpočívat od své ratolesti, a neobejdou se bez alkoholu, ať zařídí plnohodnotné hlídání, kdy se dítěti bude někdo věnovat, a já jako rodič, který tedy potřebuje kapku alkoholu, s přáteli usednu sama. Viděla jsem nespočet situací, za který mohl právě alkohol. Maminka své dítě hledala celé dvě hodiny. Seděla s kamarádkou nad sklenkou vína, oko nezvedla, a dítko nebylo. Dalším případem byla malá holčička, která si ublížila na klouzačce. Všichni jsme pátrali po dotyčné mamince půl hodiny. Půl hodiny minimálně tato žena nevěděla, co je s její dcerou. Seděla na opačné straně s kamarádkou u sklenice piva. Poslední příklad, který zde uvedu, jsou dva pošťuchující se chlapci. Přesněji, větší stále pošťuchoval menšího. Ten po půl hodině sebral odvahu, a oplatil mu to. Zrovna v tu chvíli zvedla oči matka agresora, která seděla s celou partou kamarádů u pivních dýchánků. Přihnala se jako uragán, a opravdu pořádně seřvala to nevinné dítě, které za nic nemohlo. Poslouchalo řvoucí ženskou, která mu vyhrožovala, jak z něho udělá dva takový, pokud ještě jednou sáhne na jejího syna.
Ano, takové věci se dějí i bez alkoholu. Je ovšem méně případů k vidění. V dětském centru se od syna moc nehnu. Jinak by to nebylo, ani kdyby byl normální. Děti mají být samostatné, kolektivní, mají se něčemu učit. Musí to mít ale jistý řád a hranice. Neznamená, že když dítě přivedu do herny, končí má starost. Nemusím mu a jistě stát za zadkem, ale musím mít přehled, a v některých situacích zasáhnout. Co vidím a slyším já, od malých dětí, kteří nemají dozor dospělých je neuvěřitelné. Jsou na sebe zlí, nadávají si, ubližují si, a rodiče to nevidí. Rodičům z diskuze, ve které momentálně jsem, to dokonce přijde normální. Podle nich jsem nenormální naopak já. Jsem prý moralistkou, dokonalou matkou a potřebuji psychologa. Pokud si to o mě myslí lidé, kteří se rádi zbaví svých potomků, a jsou spokojeni s jejich nehezkým chováním, nijak mě to nepoznamená.
Stává se nám v těchto centrech docela často, že za námi chodí cizí dětičky, a chtějí si s námi hrát. Proč? Protože se malému věnujeme. Když něco potřebuje, jsme tu pro něj. Neodbydeme ho slovy, nemám čas, povídám si, a tak dále. Jsou to stále malé děti, které touží po čase stráveném s rodiči. Tak rychle rostou. Nevidím důvod jim to upírat. Za chvíli už nás potřebovat nebudou. Měli bychom si to tedy užít co nejvíce.
Jeden můj známý se na toto téma vyjádřil slovy, že do hospody děti nesmějí právě kvůli alkoholu. Proč by tedy měly být v dětských centrech, kde je alkohol podáván? Je to velice logický názor. Je mi špatně z lidí, kteří se budou do krve hádat, jak je to normální. Kteří budou odsuzovat lidi s názorem opačným. Kterým jsou jejich děti zřejmě volnější. Pak už se nemusíme divit, jak je možné, že z nové generace roste to, co z ní roste. Ve většině případů jsou děti odrazem výchovy, a svých rodičů. Není tomu tak vždy, je tomu tak ale většinou. Vychovávám své, ačkoli jiné dítě tak, jak chci, aby jednou vychovávalo děti své. Aby z něj byl slušný člověk, milující svou rodinu, neodstrkující své děti. Aby pro něj nebylo důležitější jedno pivo. Aby poznal ty správné hodnoty, etiku. Věřím, že takových rodičů je mnoho. Dostala jsem se zřejmě v již zmiňované diskuzi pouze do jiné dimenze, kde jsou děti až někde na zadních místech.
Nejsem abstinent, ráda se jednou za čas napiju. Dělám to ale v době, kdy mé dítě spí. Pokud jsem kvůli tomuto názoru a přístupu nenormální matka, je mi to opravdu jedno. Žiji s vědomím, že pro své dítě dělám maximum. Ať je nemocné, nebo by bylo zdravé. A to mi bohatě stačí. Lidé, kteří nestaví své děti na první místa, tvoří přesně ta posměvačná, odsuzující stvoření, protože v tom rostou, a přijde jim to normální. Takové krásy přineslo téma alkohol v dětských hernách. Logická věc, nepochopitelná pro mnoho lidí.

Homosexualita

7. července 2017 v 8:00
Velice ožehavé téma, v dnešní pokročilé době. Na jednu stranu se divým. Důvodem, proč se zas tak nedivím jsou lidé. Dnes jsou velice zlí, sobečtí, v mnoha případech až hloupí, omezení. Nevím, možná je to dobou, možná jsou jiné důvody. Faktem je, že se to prostě děje, a můžeme za to my. Proč jsem si vybrala toto téma? Naše životy jsou velmi podobné, co se týče reakce okolí. Stejně jako my, jsou i oni nepochopeni, odsuzováni, setkávají se s posměšky a agresí. Stejně jako my jsou většinou neodstatečně přijímáni, nejsou vítáni.
Důvodem, stejně jako u nás je pouhá jinakost. Jsou to lidé, jako každý z nás, jsou pouze jiní. Přesto, že mohou být srdeční, nadaní, nebo jinak úplně normální, nezapadají do norem normálnosti, a mají kvůli tomu těžší životy.
S homosexualitou, či jiným podobným, se člověk narodí. Nemůže za to, že je takový. Je pouze na něm, zdali a kdy na to přijde, a jak s touto skutečností naloží. Nedávno jsem byla členkou diskuze na toto téma, a nestačila jsem se divit mnoha názorům. Dnešní svět, dnešní doba, jsou spíše nehezkými. To hezké děláme my, lidé. Jsme ale stále horší, tím pádem, život zde je stále ošklivější. Toho, co nemůžeme ovlivnit se děje nespočet. Řekla bych, že to stačí až až. Neměli bychom pomáhat ke zhoršení světa, ale naopak.
Proto na Vás na všechny opět apeluji. Najděte svá srdce, své mozky a své duše, a začněte přemýšlet. Jediná lidská bytost na světě není dokonalá. Každý má nějakou svou vadu, svou jinakost. Přirozenou reakcí člověka k jiným věcem, nebo k věcem, které nezná, je odsuzování a výsměch. Tak to ale přeci být nemusí. Pokud to nechápu, a pochopit to nechci, je to v pořádku. Nebudu se ale posmívat a odsuzovat. Budu to prostě tolerovat a nekomentovat. To je při nejmenším jeden z nenáročných způsobů.
Každý jsme nějaký, každý jsme jiný. Všichni jsme ale lidmi z masa a kostí. Ať už jsme homosexuálem, autistou, blonďákem či zrzavým, žijeme tu všichni spolu. Tolerujme se, vnímejme se, buďme si otevřeřenější a veselejší. Nejsme tu na dlouho, mělo by to za to stát.
VĚNOVÁNO VŠEM JINÝM