Ne, to není můj hlas

16. července 2017 v 11:30
Slyším ho, ale nepatří mi. Neovládám ho. Vím, že ho nechci, ale mám ho. Nejčastěji ho slyším po probdělém měsíci. Po měsíci beze spánku, kdy prožívám samé stresující dny, plné beznaděje. Křičím a nemohu přestat. Vím, že bych neměla, ale musím.
Každý den snáším protivné dítě. Dítě, které nic nebaví, protože je unavené. Dítě, které mi kvůli svému handicapu nemůže říci svá přání, svá trápení. Dítě, kterému nemohu vysvětlit většinu situací. Budí se každých pár minut, a já už mám pocit, že zešílím. Tento stav trvá, i když ho vezmu k sobě. K osobě, u které se má cítit nejlépe, nejvíc v bezpečí.
Ječí u každé situace, u každé činnosti, ječí jen tak. Ječím poté také. Ječím na své ubohé, nemocné dítě, a ani nevím, zda si to zaslouží. Zda rozumí svým pocitům, svému jednání. Mé nervy mi ale po všech těchto vypjatých situacích zamávají ve dveřích, a mě nic než křik nezbývá. Nesnáším to, ale neovlivním to. Snažím se to mírnit, ale vždy to nejde.
Je to bohužel součást našeho jiného života. Pevně doufám, že časem zmizí. Nezaslouží si to nikdo z nás. Zatím je to ale s námi. Je to hlas, který mi nepatří, který nechci, který vyloženě nesnáším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 16. července 2017 v 14:40 | Reagovat

Někdy se člověk neovládne a emoce z něj doslova stříkají. Ne vždy je to omluvitelné, především tehdy, když řekneme něco, co jsme tak ani nemysleli, ale druhého to raní. Pomáhá ventyl, jaký si kdo zvolí, to už je na něm.

2 Cecílie Cecílie | Web | 17. července 2017 v 1:14 | Reagovat

Těžká věc. Pokud je to dlouhodobé a stresující, může toho být na jednoho člověka moc. Nevolá ten hlas o pomoc? To není ostuda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama