Zábava?

14. července 2017 v 8:00
Jak jsem psala již dříve, jsme zvyklí být se synem neustále venku. Celý jeho život. Jako miminko měl potřebu jezdit celé dny v kočárku, bez ohledu na počasí. Od narození to doma vyloženě nesnášel. Nic jiného nám nezbylo. Postupně přibývala dětská hřiště, na kterých dodnes trávíme celá odpoledne. Návštěvy, hlavně v kolektivu dětí, nebyly a nejsou vyjímkou, ovšem prvních pár let nebyly jednoduché. Dodnes máme období, kdy návštěvy nepřicházejí v úvahu. Podnikáme také nespočet výletů. Myslíme při jejich plánování hlavně na syna. Většinou to ale dopadá tak, že jsou spíše pro nás.
Když jsme před nedávnem koupili obrovský dům, s obrovskou zahradou, těšili jsme se, že budeme žít trochu normálnější, klidnější život. Nemalovala jsem si to tak růžově, jako můj manžel. Žil pár měsíců s myšlenkou, že syna naučíme trávit zde čas. Moc dobře jsem věděla, že toto opravdu nepůjde. Nemáme autíka, který potřebuje mít vše do puntíku stejné. Potřebuje žít převážně venku, každý den jinde. Je to obrovská, psychická námaha udržet ho tu. I přes skutečnost, že mu tu budujeme jeho vlastní, dětské hřiště. Přesto, že tu má vlastní, speciální bazén, protože v normálním nevydrží. I přes soustu pro něho velice zajímavých věcí a hraček, nevydrží tu moc času. Je tu rád, i doma to má konečně rád. Nemůžeme tu ovšem trávit celý, natož pak každý den.
Nevadí mi, že stále nemám tu pravou, domácí, baráčkovou pohodu. Když už ale nastoupí období, že tu malý nevydrží, a nebaví ho to ani na hřištích, je to tragédie. Nechce být tady, nechce být jinde, a já jsem v bezvýchodné situaci. Opět jsem stále nenašla optimální řešení. Co s dítětem, které si neumí hrát, neumí Vám říct, a vypadá, že se šíleně nudí u každé vymyšlené činnosti? Znovu přichází temnota. Tato přichází často a tak jako každá, zcela nás pohlcuje. Následkem těchto situací jsou samozřejmě špatné nálady, záchvaty, ošklivé dny.
Ať se snažíme sebevíc, nevyhneme se jim. Stačila by pouhá slova, a náš život by byl jednodušší. Byl by radostnější. Náš malý brouček by byl spokojenější. Pro své dítě děláme více, než maximum. Mnohdy se to stejně nevyplácí. Nepřestaneme s tím. Radši budeme stále psychicky vyčerpání, a budeme doufat, že se to jednou zlepší. Ovšem, stačila by malá, radostná odezva z jeho strany. Věděli bychom, že vše neděláme zcela zbytečně. Že díky naší snaze je náš synek alespoň trochu spokojený. Že je šťastný. To by byla naše největší odměna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama