Co by bylo kdyby....

8. září 2017 v 8:00
Jsou otázky, které si dobrovolně nepokládám. Nechci se na ně ptát, a přijde mi to nefér vůči té nevinné, malé dušičce. Létají však sami vzduchem kolem nás, a občas mi jich pár do hlavy vleze. A i když na ně nechci myslet a zabývat se jimi, nejdou vypudit. Nesnáším se za to. Nevím, zda je to normální. Zda se ptá každý rodič jiného dítěte. Připadám si jako špatná matka, která svému synovi vyčítá. Nedělám to však dobrovolně, a dělat to nechci. Bohužel to neovlivním.
Jaké by to asi bylo, kdyby byl syn normálním dítětem? Mluvil by. Uměl by říct svá přání a trápení. Neběhal by s pouhými, neznámými skřeky, ale dokázal by si s námi povídat. Říkat básničky, zpívat písničky. Řekl by si, co by chtěl dnes dělat, kam by chtěl jít, koho by chtěl vidět. Na co má zrovna chuť, že nemá zrovna chuť. Zda ho něco bolí, proč nemůže spát. Jakou pohádku by chtěl zrovna dnes vidět. Slyšela bych ta nejdůležitější slova lásky, mám tě rád. Řekl by vše, co je potřeba vědět. Uměl by se obsloužit. Najíst se, napít se, dojít si na záchod. Obléknout se, svléknout se. Uměl by si hrát. Sám, s námi, s dětmi. Uměl by s námi trávit čas docela normálním způsobem.
Mohl by mi pomáhat při všech činnostech. Děti to dělají tak rády. O Vánocích bychom spolu pekli vánoční cukroví, o Velikonocích barvili vajíčka. Manžel by s ním rozebíral a opravoval auta a své modely. Vykonávali by tu chlapskou práci na zahradě. Trávil by čas s prarodiči. Chodili bychom do kina a do divadla, na dětské dny. Dělali bychom vše, jako normální rodiny.
To jsou mé ošklivé myšlenky. Představy jsou to krásné, zároveň však hrozné. Nevím, zda pochopíte, jak se při těchto myšlenkách cítím rozervaně a provinile. Nelituji toho, že mám zcela originálního synka. Miluji ho, a miluji ho se vším. Milovat ho nikdy nepřestanu. Je to můj život. Jsem ráda, že jsme na tom tak, jak jsme. Můžeme na tom být ze dne na den daleko hůř. A jsou na tom lidé daleko hůř. Zatím věřím, že jednou bude schopen vést zcela plnohodnotný život, a ke všem těmto věcem se dlouze dopracujeme. Tyto myšlenky bych ovšem nejradši zamkla někam hluboko pod zem, aby mě nemohly otravovat. Nijak o ně nestojím, ale prostě si tu poletují. A poletovat bohužel nepřestanou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Vobůrková Lenka Vobůrková | 8. září 2017 v 11:22 | Reagovat

Přesně vím, jak se cítíš. Kuba má těžkou formu ADHD a teď máme hodně složité období. Kolikrát večer brečím, protože jsem přes den něco nezvládla. A vyhlídky? V pubertě prý bude hůř.... Reakce okolí na přidružené problémy taky člověku nepřidají....

2 Dory Dory | 8. září 2017 v 18:33 | Reagovat

Baru,tyhle myšlenky má podle mě každá z nás, každá, která má svou malou velkou lásku trochu odlišnou ;) ač o ně nestojíme, napadají nás ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama