Nitro

29. září 2017 v 8:00
O mé osobě už jsem článek psala. Momentálně se ale cítím na další. Nikdy jsem si nemyslela, že se v takové situaci ocitnu. Že mě přepadnou tak šílené pocity, stavy a strach. Hlavně ten hrozný, ničivý strach. Ano, začala jsem se bát. Sama ani pořádně nevím, kdy se to stalo. Nemám moc čas přemýšlet o negativních pocitech. Vychutnávám si ty pozitivní, a dále jsem fungující robot, který neustále pracuje, věnuje se své rodině. Já jsem až na posledním místě. Moc se sobě nevěnuji, moc o sobě nepřemýšlím. Nastal ovšem zlomový bod, kdy mi byla oznámena další, pravděpodobná, nemilá diagnóza. Od té chvíle vím, že nejsem zas tak silná. Že i mě toto téma neskutečně trápí. Snažila jsem se, a snažím se, hledat tu potřebnou sílu. Toto jsou věci, které prostě nezměním. Mohu jen dále vynakládat veškerá úsilí, abychom se co nejlépe rozvíjeli. Abychom pracovali s tím, co máme k dispozici. Nic víc, než se snažit, mi nezbývá. Dělám maximum pro svého syna, a moc dobře to vím. Pokud bych mohla, udělám ještě daleko více. Cítím se jako dobrý, milující rodič. Přesto však selhávám. Podkopávají mi nohy věci, za které nikdo z nás nemůže. Věci, které mi nahánějí husí kůži, budí mě ze spaní, a kazí mi mou silnou osobnost.
Téma autismus, příběhy autistů, a jejich rodin, létají kolem mě stále více. Příběhy těchto lidí nekončí vždy tak, jak bychom si všichni přáli. Co když takto jednou dopadneme také? Co když přijde stagnace, nebo zhoršení? Donedávna jsem na takové situace nemyslela, ač jsem si byla vědoma, že mohou nastat. Najednou jsou strašidelnější a opravdovější. Tyto představy se usídlily v mé hlavě, a místo aby slábly, stále sílí. Křičí uvnitř mě většinu dní a neustávají. Nemám řešení takové možnosti. Nejsem na ni zdaleka připravená, a nikdy ani nebudu. Pokud něco takového opravdu jednou nastane, budu vhozena opět rovnou do víru. Neříkám, poradím si s tím, ale nechci. Nikdo nechce. Každý chce mít zdravé a spokojené dítě. Proč nemůže být to mé také? Sama nesnáším lítost nad jinými dětmi, je to něco, co potřebují ze všeho nejmíň. Najednou jí ale pociťuji vůči svému, i když mu jinak nic nechybí. Už tak je jeho a vlastně i naše budoucnost nejistá. Nevíme nic. Netušíme co bude, a jak to bude. Můžeme jen doufat.
Život s autistou je horská dráha. Jednou dole, jednou zase nahoře. Máme zcela nejasnou budoucnost. Nevíme, zda jednou vystuduje, zda založí rodinu, zda se dočkáme vnoučat. Víme, že nevíme, a nebudeme vědět. S tím žijeme. A já jsem si teprve nedávno uvědomila, že i my jsme silní, i přesto, že jsme slabí. Jsme tvrdí, i přesto že jsme tak křehcí. Já osobně bojuji s mnoha pocity, aniž bych to věděla. Je to, jako bych se probudila. A není to hezké vstávání. Nemůže mi nikdo pomoci, jen já sama, ale nevím jak. Jak ven ze strachu, který mě bude doprovázet celý život? Jak se nebát situací, které nás nikdy neopustí? Budou s námi navždy. Změnit se mohou kdykoli.
To je mé nitro. Plné obav, dalších, černých otazníků a nového nájemníka zvaného strach. Momentálně i v mé hlavě vládne chaos, panika a úzkost. A je to také zásluhou jiného světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama