Školka

15. září 2017 v 8:00
Pomalu se blíží jeden z důležitých mezníků každého dítěte, nástup do školky. Čím blíže je tento den, tím více se celé situace obávám. Mám každý den několik nových otázek, a tím vzniká denně několik nových obav. Mé dítě je speciální, a potřebuje přesně takovou péči. Nastupuje do školky, kterou znám. Znám i část personálu, a přeci se obávám. Mě trvalo tři dlouhé roky, než jsem syna z části dokázala přečíst, jak to může dokázat někdo úplně cizí, kdo ho nezná vůbec?
Největším problémem je silná fixace na mou osobu. V jiném prostředí si mě syn neustále hlídá. Musí vědět, že jsem poblíž, jinak začíná hysterie. Z těchto záchvatů přicházejí stavy úzkosti a deprese. Na vlastního tatínka si zvykal téměř tři roky. Jak si má v rychlém časovém období zvyknout na úplně cizí osobu? Budu samozřejmě čekat v ústraní, a v případě potřeby okamžitě přijdu. To ale zařízení nemusí tolerovat dlouho, a nastane problém. Nevystavím syna opět šíleným stavům, které jsou neúnosné dospělému, natož pak jemu. Je to komplikace pro všechny zúčastněné, je ale ve prospěch dítěte.
Další strašidlo pro mě představuje asistentka. Nebude mu rozumět, nepochopí, co po ní chce. Komunikaci jsme budovali velice dlouhý čas. Do našich vyjadřovacích schopností stále něco přibývá. Jsou případy, kdy ani my sami pořádně nerozumíme. Autorita, to je také veliký oříšek. Jsem jediná, koho malý poslechne. Pozná mé tóny hlasu, ví, kdy zlobí, kdy je chválen. Od nikoho jiného to neumí. A to byla opravdu těžká, dlouhá, namáhavá práce. Co když ho asistentka nepochopí? Bude ho trestat za něco, co bylo myšleno úplně jinak. Co když na něj bude zlá? To je asi má největší obava. Dítě, které nemluví Vám těžko něco sdělí. Neumí si hrát, jako normální děti. S jídlem má problém, pokud nejí semnou. Vycházky ven, kde to zná zpaměti, a všude má nějaký rituál, protože chodíme ven denně. Zkrátka vůbec netuším, jak si paní asistentka se vším dokáže poradit.
Mám také strach z celkového začlenění. Na vlastní oči jsem viděla komunikaci zdravých dětí s nemocnými. Upřímně, za moc to bohužel nestojí. To už je ale práce kantorů a rodičů. S tím nic moc nezmůžu. Nestojím ovšem o to, že mé dítě bude bokem, kvůli svému handicapu. Není na tom tak špatně, aby to jinak nešlo. I proto jde do školky, aby se naučil žít mezi stejně starými.
Chci pro své dítě zkrátka jen to nejlepší, jako každý rodič. Za to bojuji, za to bojovat budu. Strach je silný, obav je více. Možná budu překvapená, možná se nám školka o rok odloží. Určitě Vás budu ještě o tomto tématu informovat. Vy nám prosím držte pěsti a přejte nám štěstí. Hezký den
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama