Vnímání

13. října 2017 v 8:00
Sedím u kávy, syn je ve školce, a tak si dovoluji pár minut lehce relaxovat. A jak tak sedím, a koukám na okolí, napadne mě, jak asi na stejné věci kouká on. Co vidím? Stromy, jejichž listí plápolá ve větru. Vodu v bazénu, jehož hladina tancuje. Vidím třepotající se trávu, zahradní nábytek. Slyším ptáky, auta, a o všem vím, co to znamená. Jsou to prosté věci, které mi mozek automaticky řadí do různých škatulí. Jsou to věci samozřejmé, pro mé chápání a vnímání. Vidím a slyším vše jednoduše, a vše se mi zdá normální. Jak to ale asi vnímá mé dítě?
Zatímco já vidím pouhý strom, on může vidět milion detailů. Vidí stovky listů, každý z nich vykonává jiný pohyb. Každý z nich je jinak, i když třeba jen nepatrně zbarvený. Každý z nich má jiný tvar, jinou velikost. Na stromu je kůra. Na každém místě je jiná. Také s jiným tvarem, jinou barvou, jinou hrubostí. Zrovna stromy můj syn velice obdivuje. Dokáže jeden zkoumat i půl hodiny. Co všechno ho na nich osloví?
Zatímco já vidím zmítající se hladinu vody, díky silnému větru, on vidí milion vlnek. Na každé z nich vnímá jiný odraz světla a stínu. Vnímá hustotu a čistotu vody. Vidí každičký detail. Jak to vím? Vidím, jak je těmito úkazy fascinován. Autisté jsou známí svým vnímáním mnoha detailů najednou. Nepotřebuji to od něj slyšet, já to vidím, a poznám to i beze slov.
Zatímco já vidím trávu, on vidí miliardu stébílek. Je schopen trhat neporušené kousky, a zkoumat je, i desítky minut. I zde vnímá jinou barvou, velikost, a tvar. Vidí kamínky v hlíně, i ty nejdrobnější. Vidí každé chmíříčko, každou nerovnost, zrnko písku. Často se nám stává, venku na procházce, když manžel syna nosí za krkem, že musí okamžitě slézt. I z té výšky, v nepřehledném terénu, vidí v trávě malý kamínek, nebo uschlé stéblo, které musí neprodleně prozkoumat.
Já slyším zvuky aut z dálnice. Slyším je jednotlivě, a chápu. On slyší stovky aut najednou, slyší štěkající psy o dvě ulice níž, slyší desítky prozpěvujících ptáků, sousedovu sekačku, a cirkulárku, která rovněž běží o dvě ulice pod námi. Slyší šustění listí, vrzání dřeva, pohyb vody.
Já vidím zahradní nábytek. Pro syna je to opět i hodinová zábava. Vnímá střídání barev, každé léto na dřevěné lavici, každý šroubek. Vidí každičký, sebemenší detail.
Já mám toto vnímání zcela pod kontrolou. Vím, co se děje, a jsem v klidu. On ale v jediné minutě pojme stovky vzruchů. Vidí a slyší to, co normální člověk ne. Ani nás nenapadne vnímat každičký detail zvlášť. Jaký chaos skrývá jeho hlavička. S kolika podněty najednou je nucen pracovat jeho mozek. Je to šílené. A i když si to zkusím představit, v jeho světě je to určitě ještě horší. Samotná tato představa je děsivá. Zkuste si to. Vše je zmatené, nic vlastně pořádně nevíte. Zkuste se projít pět metrů po travnaté louce, a vnímat stovky věcí najednou. Nemáte šanci s nimi adekvátně pracovat.
Viděla jsem video autistického chlapce v obchodním domě. Bylo neuvěřitelné, co stihl zaregistrovat během jediné minuty. Tento chlapec mluvil, mohl se podělit o své obavy, a nepříjemné pocity. My jsme beze slov. Musíme používat oči a domýšlet si. Neustále, bez přestávky. Je to další úděl autismu. Jiné vnímání světa i v této podobě. V jedné z mnoha. I proto jsme tu my, milující rodiče. Můžeme se snažit odlehčit jeho zmatky z každé maličkosti. Pokoušet se uklidňovat, a vysvětlovat. Poskytovat pocit bezpečí. Autismus má mnoho tváří, a toto je další z nich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama