K čemu?

3. listopadu 2017 v 8:00
Čím dál častěji se ptám sama sebe na otázku, proč se všichni tolik snaží přetvořit autisty k obrazu svému? Jak už jsem se dříve ptala, co je vlastně normální? Proč násilím přetvářet něco, v čem dotyční nebudou spokojení, nebudou šťastní?
Samoobsluha, komunikace, to jsou věci nezbytné, potřebné. Patří do škály opravdu důležitých věcí k životu. Proč bychom ovšem tyto děti měli odnaučovat jejich zvyky, jejich styly, jejich samozřejmosti? Nejsem stejného názoru jako většina institucí. Ano, musíme je naučit nejzákladnější potřeby, začlenit je do kolektivu, a běžných věcí. Nemusíme je ale odnaučovat něco, co jim dělá radost, co patří do jejich světů. Nač jim jejich světy, ve kterých se cítí bezpečněji, zcela zbořit?
Každý máme něco rád, a něco naopak nerad. Většina lidí má své záliby, a ne všichni je mají společné. Jak zaznělo v jednom dokumentu, kde mluvila autistická dívka : ,,Já nejsem normální vůči mému okolí. Mé okolí ale není normální vůči mě''. A to je přeci pochopitelné. Z mého hlediska je absolutní nesmysl přetvářet autistu. Proč? Z jakého důvodu?
Proč si většina lidí myslí, že jen proto, že jsme zdraví, máme normální život? Pouze plníme to, co nás někdo naučil. To, co kdysi někdo nastavil, a nazval to normálním.
Můžete mě soudit, můžete semnou nesouhlasit, já to dělat nebudu. Nebudu brát mému synovi jeho samozřejmosti, jeho radosti. Ano, má je zcela odlišné, než běžní lidé. Naopak třeba neumí spoustu jiných věcí, které se ani nemusí nikdy naučit. Nemusí je ale ani nikdy chtít prostě dělat. Proč bych ho měla nutit hrát na klavír, když raději kreslí? Proč bych mu měla nutit jablko, když si dá raději hrušku? Chápete, co tím chci říci?
Dnešním dětem je dětství velice rychle bráno. I těm handicapovaným. Jsou to samé úkoly, výcviky, a drezura. Nesmí dělat věci, které z normálu vybočují. Snaží se je od základu předělat, aby splňovaly normy. Já to svému neudělám. Nevadí mi, když si hodinu hraje s kamínky na klouzačce. Když půl hodiny zkoumá jednu kytičku. Když místo relaxace raději běhá po místnosti. Patří to k němu, k jeho životu, a tím pádem i ke mě. Je jiný, má jiné záliby, ale přesně tyto záliby ho činí šťastným. Tlumí jeho nekonečný chaos, a rozsvicují mu v něm světla.Tak to vidím já. Tak to cítím já. Chci své dítě takové, jaké je. Chci jeho štěstí. Nepotřebuji normálnost, které se nám nedostalo. Násilím ji vytvářet nehodlám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama