Pokračování

10. listopadu 2017 v 8:00
Jak jsem slíbila, tak také dělám. Napíšu Vám o tom, jak to synovi jde ve školce. Na tento článek sbírám síly delší dobu. Mlátí se ve mě pocity nechuti, stresy, a ztráta sil. A popravdě, díky školce jsem i já skončila na terapii. Byl to nejspíš poslední podnět k vybití mých baterií.
Začátek byl úžasný. Syn přijal ve vteřině novou tetu, kterou představuje paní asistentka. Nové prostředí, nové hračky, nové činnosti, z toho všeho byl nadšený. My všichni jsme byli velice mile překvapeni, neboť nikdo nic takového nečekal. Chodil tam na hodinku, dvě, a vše bylo super. Já byla vždy pro případ nouze při ruce, v šatně. Po týdnu jsme tedy s personálem školky usoudily, že zkusíme dobu prodloužit. Přihlásila jsem ho na obědy, a byla jsem neskutečně ráda, jak se vše vyvýjí. S paní asistentkou jsme se domluvily na používání kreslených piktogramů, které měla vybrat, jako nejvíce vyhovující její práci, a já je poté měla doma vyrobit. Na synka samé chvály. Vše bylo skvělé. První problém nastává ve chvíli, kdy se syn všech těch nových krás přejí. Celý týden je tam pro něj velice dlouhý, i když se jedná o pouhé čtyři hodiny. Navíc tam odmítá veškeré jídlo, i pití. Z počátku nechtěl domů, nyní se školce vyhýbá obloukem. Piktogramy se po čtrnácti dnech stále nikam nepohnuly, ačkoli mi paní asistentka neustále tvrdila, že připravila to, na čem jsme se domluvily. Personál školky žádá dřívější příchod syna, a tak se snažíme, ačkoli nám to moc nevychází. Asi po nějakých šestnácti dnech, mi paní asistentka sděluje, že bude mít týden volna, z osobních důvodů. Divím se. Po takové chvíli, kdy se společně snažíme, aby si malý na něco zvykl, má najednou zůstat týden doma. Chápu ale, že se mohou lidem přihodit různé, nečekané situace, a tak to moc neřeším, ačkoli se mi to moc nezdá. Další den jsem postavená před hotovou věc. Byly objednány piktogramy bez mého vědomí, které už vesele čekaly ve třídě. Bez žádného vysvětlení, a dle mého názoru, naprosto nevyhovující. Další den mi bylo oznámeno, že volno paní asistentky začíná dříve, a to z důvodu mnoha nevybrané dovolené. A paní učitelkou na mě bylo několikrát apelováno, že v této době musí tedy syn zůstat doma, jelikož bez asistentky tam být nemůže. Což jsem se později dozvěděla, je hloupost. Abych to tedy shrnula. Lež ohledně dovolené, lež ohledně pobytu syna ve školce bez asistenta, a obcházení mé osoby ohledně piktogramů. A to už nevrhá moc dobré světlo. Navíc mi to přidělává mnoho a mnoho práce. Každou tuto skutečnost musím řešit s každou naší institucí, s každým naším lékařem. Dostala jsem se do fáze nechuti k čemukoli.
Byla sjednána konzultační hodina, ze strany školského zařízení. Zde mi bylo mimo jiné oznámeno, že má paní asistentka volno z důvodu nemoci jejího dítěte. Už jsem neměla náladu tento výrok komentovat. Byly mi sděleny tři různé důvody, ohledně jedné věci. Ze srdce nesnáším, když mi někdo lže. Tím spíš, když se to týká mého syna. Řekla jsem si dost. Končím s tímto divadlem. Od té doby jsem všechen personál odkazovala na naše instituce. Už jsem nebyla ochotná řešit s nimi cokoli. Zdálo se, že neposlouchají, nechtějí poslouchat. Vypadalo to, že na venek se všichni hrozně snaží, zevnitř to ovšem bylo trochu jinak. Jaké bylo překvapení paní učitelky, když má odpověď na další konzultační hodinu byla ne. Abych řešila něco, u čeho mě obešly? Abych jim dokola znovu opakovala ty samé věci? Navíc, nevím jak ostatní, ale já nemám každý týden čas, a především hlídání. Malému opět nastoupily stavy, kdy se bez maminky neobejde. Pro mě tedy školka neznamená vůbec žádnou úlevu, spíše naopak. Přidělává mi práci, starosti a stresy. Nemám v ně důvěru, za což si mohou sami. Tak by to být nemělo.
Přestože syn to snáší zatím ještě docela dobře, projevuje se to velkou rychlostí na jeho psychice. Zdá se, že nevědomky dělá věci, které značí problémy v jeho nitru. Je přetížení nejen školkou, ale i vším ostatním. Nechce jíst, spát, nevnímá, a má autistické projevy, které dříve neměl. S tatínkem už opět skoro nevydrží. Mě naopak potřebuje více a více.
Je sice šikovnější, víc vnímá dětský kolektiv, ale jeho psychika neuvěřitelně trpí. Je toho na něj moc, jelikož nám přibyli i další lékaři. Všude se po něm vyžaduje práce, je na něj vyvíjen obrovský tlak, a tak začal stávkovat. V noci ho probouzejí úzkostné stavy, a to se mi nelíbí. Odhlásila jsem ho z obědů. Uvažuji o navštěvování zařízení jen na tři dny v týdnu. To značí další problém. Tak mi to tedy bylo řečeno, z mého hlediska v tom problém nevidím. Kvůli režimu, kvůli zvykání si na to, že musí ve školce jíst. Podle mě naprostá hloupost. Ani mnoho zdravých dětí ve školce nejí. Pro něj je to ale z hlediska ostatních velice důležité. Stejně jako brzký, ranní nástup, který je pro nás po probdělých nocích velice obtížný. Pokud tedy syn nebude v noci spát, máme zůstat doma. To bychom ale školku navštívili při troše štěstí tak dvakrát do měsíce.
Jsem naprosto spokojená s našimi institucemi. Tlak, který ale na syna ze dne na den vyvíjí je přehnaný, a já se nebudu účastnit. Po návštěvě našeho spc ve školce, je personál více proškolen, více se snaží. Práce vůči synovi je zatím lepší. Snad už to bude pouze tak, a já budu moci být spokojená. Stále dám ale na rady odborníků, jako je například náš psychiatr, a nebudu syna vystavovat nadměrné, psychické zátěži. Cítím to, vnímám to, vidím to. Žiji s ním, má mou neustálou pozornost. V tomto jsem si naprosto jistá. Je to dítě s handicapem. Máme se mu snažit pomalu pomoci, ne ho strhat vším tím zmatkem. Je neuvěřitelné, jak se na tyto děti spěchá. Dnes se spěchá i na děti zdravé. A ty to kolikrát také neustojí. Naše jiné děti před sebou mají mnohem více práce, mají delší cestu. Musí být ale pomalá, a jasná. Ne chaotická a brána zkratkami. Proto jsem tu opět já. Musím v naší cestě vytyčit jasné hranice a hlídat naše kroky. Tak nám stále držte pěsti, ať se nám to podaří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama