Prosinec 2017

Vodní svět

15. prosince 2017 v 8:00
Voda. Jedna z našich největších radostí. Dovolím si říct, že radost největší. Jakákoli, kdekoli. Zjistila jsem docela nedávno, že ji miluje mnoho autistů. Dovolené u moře se pro mnoho rodin stávají nezapomenutelnými. Děti se zde vyklidní, fungují jiným způsobem, užívají si. Radost a oddech pro celé rodiny. Syn miluje vodu od narození. I jako miminko se velice rád koupal. Miluje kaluže, bazény, moře. Pokud mu chcete udělat opravdu radost, tyto zážitky Vám ji stoprocentně zaručí. Na zahradě má na letní období bazén velký, kam chodíme plavat my, dospělí. Střední, kam krásně dosáhne, a voda je mu po pás. A malinký, je to spíše brouzdaliště, s vodními tryskami po celém obvodu, které jsou tak zábavné. Dále naší zahradu zdobí vodní skluzavka, taktéž s tryskami. Je to ráj. Samozřejmě ne vždy je to zábava. Pozornost a chuť našeho princátka není vždy stoprocentní. A co si budeme povídat, není to žádné aquacentrum. Někdy ale úspěch má, a to je hlavní. Pokud ani toto vyžití nestačí, velký úspěch nese vodní hadice. Normálně se s ní zalévá skleník, květiny. Nám slouží především jako herní prvek. Celé hodiny malý vydrží u této věci, která mimochodem teče z řádu. Je to ovšem neskutečná zábava. Ne vždy máme srdce na to, odříct mu ji. Dítě, kterému jen tak něco radost neudělá, je najednou nesmírně šťastné. A tak se radši psychicky připravujeme na účet za vodu a vychutnáváme si to štěstí. I sprcha, nebo vana je u nás často hodinová záležitost.
Při letošní dovolené se náš malý divočák naučil zcela nové dovednosti, které podle slov našeho psychiatra k autismu jasně patří. Nikdy by mě ani nenapadlo dát to do souvislosti s naším handicapem. První z nich je záchod. Lézt do něj, a cachtat se ve vodě. Zkoumat a ochutnávat závěsné WC bloky. Zamodřit s nimi celou místnost několikrát denně. Hrát si se záchodovou mísou. Splachovat a splachovat. Ani netušíte, jak velká sranda to je. Samozřejmě, vysvětlit mu, že se to nedělá je nemožné. A tak jsme byli donuceni tuto místnost zamykat. Druhá, stejně zábavná a užitečná dovednost, je zjištění, že pustit kohoutek umyvadla vlastně není nic těžkého. Stejně jako ve sprchovém koutě, či ve vaně. Byla to krása, zjistit po probuzení, že mé nachlazené děťátko, které ráno vstalo z postele, nešlo probudit mě, jak to normálně dělávalo, ale šlo si hrát do koupelny. Stihl vytopit půl domu, vyplýtvat 200 litrů teplé vody, o studené nemám představu. Nemocný, stále ještě v pyžamu, mi přišel naproti, když zaslechl kroky. Voda z něj tekla proudem, byl promočených od hlavy k patě, celý zmrzlý, ale na tváři měl ten nejširší úsměv, jaký znám. Byl v sedmém nebi. Nevěděla jsem, zda být naštvaná, smát se, nebo plakat. Koupelna se tedy také zamyká, hra je zde povolena pouze pod dozorem.
Máme ovšem další koupelnu, a místnost, kde se prozatím, kvůli rekonstrukci zamknout nedá. Tudíž každé ráno, několikrát za den, popřípadě v noci, musíme tyto místnosti kontrolovat, a vysvětlovat. Co si ale znovu budeme povídat. Vysvětlete nevysvětlitelné. Buď to nechápe, nebo chápat nechce. To prozatím nepoznám. Nemohu ho za to trestat, protože nevím, zda si situaci plně uvědomuje. Jsou to radosti, které sebou přinášejí jisté starosti. Pro jednoho neuvěřitelná zábava a štěstí, pro druhého práce a námaha. Ale stojí to za to. To mi můžete věřit.
Tímto článkem se s Vámi loučím, a těším se na Vás po Novém roce. Přeji klidné prožití všech svátků, a užijte si je jak se patří.

Výchova

8. prosince 2017 v 10:27
K napsání dnešního článku mě inspirovaly samy maminky jiných dětí. Byla jsem nedávno členkou diskuze, o výchově originálních dětí. Šlo o téma, zda i handicapované děti, mají občas dostat pár výchovných na zadek, pokud je to zapotřebí. Je jasné, že co člověk, to názor. Valná většina tento způsob výchovy uplatňuje, jsou maminky, které to dělají způsobem jiným. Každý má svůj přístup, své techniky, a není potřeba je někomu vyvracet. I v této hromadě maminek, se ovšem musí najít alespoň jedna, která to dělá nejlépe, a podle ní by to tak měly dělat všichni. Proč? Nač někomu cpát za každou cenu své postupy? Zrovna ve skupině lidí, kde je každé dítě originál, a potřebuje přístup zcela individuální.
U těchto dětí ovlivňuje výchovné prvky mnoho faktorů. Jde o to, jak dalece dítě rozumí. Jde o škálu jeho intelektu a porozumění, o druh postižení. Musíte vždy co nejlépe vyhodnotit situace. Dítě musí zcela jasně vědět, co se děje, proč se to děje. A není samozřejmě potřeba, dát mu přes zadek za každou hloupost. Neodsuji maminky, které to dělají jinak. To samé chci já od nich. Každá matka ví, co je pro její dítě nejlepší. Já jednám podle svého citu, praxe, někdy podle rad odborníků. Dělám to tak, jak cítím, že je to nejlepší.
Ano, mé dítě dostane sem tam jednu výchovnou. Dojde k tomu ve chvíli, kdy je pro něj situace zcela srozumitelná, a já nehodlám po sté opakovat, že se to nedělá. A je mi zcela jedno, zda je to doma, venku na hřišti, nebo u příbuzných. Pokud dítě neposlouchá, je to špatně. Byla jsem odsouzena již zmiňovanou maminkou, že chci po své ratolesti, aby poslouchalo. Ano, podle mě mají děti poslouchat své rodiče, prarodiče, učitelky atd. Jak by to potom vypadalo? A pokud je toto efektivní prvek, jak toho dosáhnout, pak ho budu uplatňovat. Názor typu násilí plodí násilí je v tomto případě zcela nemístní. Nikdo přeci nezmlátí své dítě do krve. Nepřiváže ho k topení a podobně. To je podle mě násilí. Toto je mnoha lety prověřená, výchovná metoda. A pokud je dítě zralé na její pochopení, nevidím v tom problém. Díky těmto praktikám jsme ušli se synem dlouhou cestu. Nebudu mu přeci stokrát vysvětlovat, nebo ho žádat, pokud ví, pokud chápe.
U mnoha věcí můžete zajistit, aby se prostě neděly, a to i bez vysvětlování. Zamykáme koupelnu, aby nám synek nevytápěných dům. Zamykáme záchod, aby malý nejedl závěsné WC bloky. Schováváme nože, aby s nimi nepobíhal po domě a podobně. Dále jsou věci, které k našemu handicapu zkrátka patří, a nemohu ho za to trestat. Strkání všeho do pusy, počůrání se, neovládání svých pocitů, kreslení tužkou po sobě a nábytku. Je toho mnoho. Jsou ale věci, které syn naprosto chápe. Ví, že se nedělají, a pokud i na několik upozornění nepřestane, dostane buď přes ruku, nebo prdku. A věřte, nevěřte, pomáhá to, a nijak tím nestrádá. I z úst opravdu špičkových magister, s mnohaletou praxí a zkušenostmi v práci s těmito dětmi, uslyšíte tato slova.
Nelze vše schovávat za diagnózy. Když je syn schopný házet dvacetkrát za sebou kamínky na nafukovací trampolínu, kam se to samozřejmě nesmí, nebudu mu po jednadvacáté domlouvat, a omlouvat ho u ostatních, že to nechápe. Ví velice dobře, že se to nedělá. Naše životy doprovází důslednost, hranice, jistý řád. Autorita je podle mého nezbytnou součástí. Naše děti nám nemohou skákat po hlavách, a dělat si, co se jim zlíbí jen proto, že jsou jiné. To je názor můj, a mnoha dalších. Kdo má názor jiný, je to v pořádku. Nikomu ho neberu, nikoho nesoudím. Každý, podle svého uvážení. Totéž dělejte i Vy. Dokonalý není opravdu nikdo. Každá máma je však dokonalou svému dítěti.

Mikuláš

1. prosince 2017 v 8:00
Den, na který čeká mnoho dětí, jejich rodičů, prarodičů, přátel. Někdo čeká s nadšením, jiní s obavami, pro většinu je to ovšem velký den. Ani nevím, jak stará je tato tradice. Ať už probíhá jakkoli, všichni si to užijí. Děti jsou šťastné, že je neodnesl čert, a z nových dobrot, či dárků. Dospělí si užívají pohled na své šťastné ratolesti.
U nás byl Mikuláš poprvé minulý rok. Přišlo nám zbytečné zvát někoho, kdo je pro syna absolutně nezajímavý. Loňský rok už mu byly tři roky pryč, a tak jsme chtěli alespoň fotografii na památku. Sehnali jsme opravdu úžasnou partu lidí. Vysvětlili jsme naší situaci, vše bylo domluveno. Když vešli ve svých úžasných kostýmech k nám domů, syn jim věnoval asi pět vteřin své pozornosti. A to už možná přeháním. Nezajímají ho lidé, zvířata, ani žádný Mikuláš. Nezajímají ho dárky, tudíž ani nadílka, pokud z ní nevytáhnete něco opravdu top.
Fotky se díky bohu povedly. Do nadílky byly dány převážně věci, které by synovi mohly udělat alespoň trochu radost. Opět to záleží na náladě, kvalitě vyspání, a mnoha dalších věcech. Mikulášská parta byla možná trochu zklamaná, i přesto, že věděla, do čeho jde. Nedočkala se básničky, písničky, ani jednoho, radostného pohledu.
Letos k nám přijdou zase. Ti samí lidé, rozhodnutí udělat nám radost jedinou fotkou. Jsem jim moc vděčná. Mají dobrá srdce a nijak se neostýchali, nestranili. Letošní rok to bude úplně stejné. V tomto směru jsme se nikam nepohli. Nemuseli bychom to řešit. Jedna fotka, to nic není. Omyl. Pro nás znamená mnoho. Je to zdokumentovaná část života, u které jsme se snažili být jako normální rodiny. Snaha vtáhnout syna do tradic, které jsou s námi dlouhé roky. Snaha o další, skvělý zážitek pro nás, i naše dítě, které ačkoliv tomu nerozumí, může to celé alespoň krapet vnímat. Snaha o komunikaci normálního světa, normálních lidí, s tím naším, což je také velice důležité.
V tento den jsme okradení o dětský strach, i dětské nadšení. O radost našeho malého človíčka, spojenou s touto událostí. Přesto je pro nás nesmírně důležitá. Přesto nám dává mnoho. Přesto může znamenat minimální pokrok, ačkoliv není vidět. Je to další naše velká maličkost, která nám bohatě stačí.