Březen 2018

Ničitel

30. března 2018 v 8:00
Nevím, zda je nadměrné ničení věcí součástí autismu. Vím ale, že tímto talentem mnoho autíků vyloženě oplývá. Každý jednou za čas něco zničíme. Chtě, nechtě, je to nevyhnutelnou součástí života. U nás doma je ničení věcí pravidelnou záležitostí. Minimálně jednou denně náš miláček něco přetvoří. Někdy záměrně, někdy neúmyslně. Trvalo dlouho, než jsem si na to zvykla. Dnes se snažím, vidět tyto situace podobně, jako on. Beru je jako součást mého, originálního děťátka. Manžel se do této fáze teprve dostává. Zda bude někdy schopen tyto skutečnosti přijmout, je zatím otázkou. Myslím si ale, že se k tomu dopracuje. Chce to další čas, a pochopení, které se musí pro změnu dostavit na druhé straně.
Rozbitý monitor od pc, mobilní telefony, teploměry. Zničený nábytek, suvenýry z dovolených, fotografie. Rozlámané hračky, květiny, propisky, dokonce žaluzie na oknech. Synovi neunikne žádný předmět. Všude se dostane, a vše, co ho zaujme, vyštrachá. Jeho pozornosti není uchráněno vůbec nic. Měl období, kdy v době našeho spánku vyšplhal přes ne zrovna levnou klec našich papoušků, na ručně vyrobené akvárium pro rybičky. Naštěstí neprasklo. Prohla se však celá horní deska. Veškerá, dokonalá práce mého muže byla zmařena v několika minutách. Stejně tak dekorační samolepy, zdobící nad akváriem naši zeď, byly v momentě pryč. Když už je řeč o zdích, nepoznali byste, že jsou natřené pouhý rok. Všude jsou zapatlané, nebo obouchané. Velká zábava probíhá na předokeních parapetech. Zde tedy není v bezpečí nic, stejně jako ve všech skříňkách. Žaluzie na oknech již neslouží k zatažení. Do půle jsou vyrvané. Představují hodinovou zábavu. Náš poklad má doma své relaxační místo. Vybral si ho sám. Chodí na něj odpočívat, hrát si, ukazuje ho svým neživým kamarádům. Nachází se v koutě obývacího pokoje. Jedná se o počítačový stůl, s veškerým příslušenstvím. Monitor už vlastníme čtvrtý. Tiskárna každou chvíli zlobí, protože jsou v ní malého hračky, které zde s velkou zálibou ukrývá. Mobilní telefony, ačkoli je nepoužívá, jsou u nás spotřebním zbožím. Nábytek, kupovaný před rokem, vypadá jako deset let používaný. Dokonce nám chybí kus lišty ve sprchovém koutě, protože je velice fascinující. Dodnes jí má ve svých hračkách, a mnohdy s ní vydrží hodiny. V místnostech, které nejdou zamknout, musíme mít přelepené vodní baterie, jinak hrozí vodní nebezpečí. Je to jen zlomek všeho, co je v naší domácnosti opět jinak.
Naše děťátko má velice neobvyklé zájmy. Zkoumá vše, co se zkoumat dá. Nerozbíjí věci úmyslně. Jen se k nim neumí patričně chovat, protože to stále nechápe. Samozřejmě vysvětlujeme, zakazujeme, a snažíme se najít vhodná řešení. U autismu to znovu není jednoduché. A jsou tu zase lidé, kteří zcela nechápou synovi potřeby. Neví, co tyto zájmy představují v jeho světě, a mou výchovu považují za benevolentní. Do tohoto světa je potřeba se ponořit. Stále ho zkoumat. Musíte vidět, abyste mohli vědět. Tak to dělám já. Rozbitá věc zamrzí. Ať už drahá z finanční, nebo citové stránky. Stále je ale důležitější ten malý život, který potřebuje pomoci. Můj malý ničitel má umožněno být tím, čím je. V mezích normy samozřejmě. A já jsem moc ráda, že jsem schopná mu to umožnit.

Je to tu zas

27. března 2018 v 14:01
Také znáte ten pocit, když Vás překvapí, jak až mohou být lidé hloupí, a kam až mohou klesnout? Po svých zkušenostech jsem často přesvědčena, že už jsem viděla, i zažila vše. Opak je pravdou.
Máme kolem sebe mnoho, přátelských sousedů. Někteří z nich se stali našimi skvělími přáteli, a tak jsou s naší, rodinnou situací, dobře obeznámeni. Nebyl by to ovšem život, kdyby se neobjevilo to hrozné ALE. Každý z nás má určitý, životní styl. Způsob prožívání, a přežívání. A já nikomu tyto skutečnosti neberu, a respektuji je. Když se tedy jedna dáma, žijící poblíž nás rozhodla, že její muž skončí se společenským životem, a bude trávit veškerý čas pouze s ní, byla to jejich volba. On s tím souhlasil, spolu se tak domluvili, je to pouze jejich věc. Pokud byl ochotný vzdát se téměř všech, a všeho, my jsme museli jeho rozhodnutí přijmout. Přesto, že jsme ho měli rádi, a bylo nám to líto, jinou možnost jsme neměli. Co však následuje v době nespokojenosti, kdy plníme něčí úkol, jen abychom měli klid? Kdy se všeho vzdáme, aby byl druhý spokojený, my však spokojení nejsme, i když si to myslíme? Chybí nám něco, na co jsme zvyklí, co je pro nás přirozené. A tak začneme trpět. Ať už vědomě, či nevědomky. Naše psychika je zdrcena, náš svět se bortí, a za moc nestojí. Potřebujeme cíl, na kterém bychom se ventilovali, i když celou věc podstupujeme dobrovolně. Cílem těchto lidí jsme se stali my. Je to celkem logické. Jsme tu noví, a i přesto, že jsme byli přáteli, neměli jsme tak pevné vztahy s těmito lidmi, jaké měli ostatní. Vypadali jsme jako nejsnažší terč, což my ovšem nejsme. Jsme otupeni komplikovaností našich dní, a vyzbrojení díky útrapám našeho života. Choleričtí lidé, žijící v neustálém napětí, a stresu. Dráždit osoby, ve stavech, které slovy nelze popsat, se nevyplácí. Jsme na okolí laskaví, vstřícní, a přátelští. Bereme ohledy jak jen to jde. Ale nejsme splachovací, a nenecháme si líbit vše.
Do našeho života vstoupila velmi panovačná osoba, která umí hodně brát, ale málo dávat. Osoba, která rychle zapomíná na pomoc s vstřícnost okolí. Přežívá ve své bublině, kde je nejkrásnější a nejlepší na světě, a potřebuje v tom neustále utvrzovat. A jelikož my nejsme takoví, přestali jsme se jí líbit, jako valná většina lidí, a tak uskutečnila plán na odstranění všeho, a všech, co se jí nehodí. Jak jsem říkala, volba každého jedince, který s tím chce žít. Pokud by nám však dali pokoj. Začalo mnoho problémů, které zde nebudu rozebírat. Dala by se z toho napsat celá kniha. Všechny výmysly, nevděk a řeči, jsme byli ochotni přejít, a také jsme to udělali. Čeho je však moc, toho je příliš. Když nás tento muž (říkejme mu Alfons), kterému jsme nikdy, nic neudělali, přestal zdravit, rozhodli jsme situaci řešit. Už při tomto rozhovoru bylo jasné, že je svou ženou zmanipulovaný, ještě však ne zcela. Stále v něm byla viděna naděje staré osobnosti. Naše vztahy se ale stejně omezily na pouhý, zdvořilý pozdrav. I když nám stál za námahu, sám byl rozhodnut, sám si vybral, a tak to chtěl. Nedávno však ohromně přestřelil, a tato situace už se nikdy nezpraví.
Lidé nejsou povinni brát na nás ohledy. Po nikom to ani nevyžaduji. To už záleží na ostatních, zda jsou slušní a vychovaní. Zda mají v hlavách fungující mozek, nebo pouhou náhražku. Co je ale mé, je mé, a to si hodlám hájit za každou cenu. Každý řidič, mnohdy i lidé, kteří neřídí, vědí, že před soukromým vjezdem je zakázáno parkovat. Před naší bránou na pozemek, několikrát parkovali návštěvy oněch sousedů. Pokaždé byli upozorněni, aby to nedělali. Když jsme se vraceli z venkovní vycházky, kdy se syn vozil ve svém, elektrickém autě, nebylo nám umožněno zajet do našeho dvora, právě kvuli autu, které zde stálo. Znovu návštěva, ne však naše, ale jejich. Museli jsme zastavit, a náš syn dostal záchvat. Zhroutila se mu osnova, která najednou byla zcela jinak. Nejel domu, ale musel čekat. Problém, díky kterému jsme měli zkažený celý zbytek dne. Věc, za kterou jsme nemohli, ale museli jsme trpět jejími následky, které jsme museli napravovat. Je to něco, co normální člověk nepochopí. V hlavě našeho broučka se mohla celá tato činnost přetvořit, a stát se problémovou klidně i na pár let. Rozhodilo to jeho náladu, večeři, i usínání. Pro nás banalita, pro něj konec světa. Tito lidé byli překvapeni naším naštváním, nic však neřekli, a zalezli domů. Už pár měsiců máme připravenou ceduli na bránu o zákazu parkování. Byla odložena, a zapomenuta. Tato chvíle na ni upozornila, a tak byla okamžitě připevněna na své místo. Místo Alfonsovi omluvy, jsme se však při pohledu na toto upozornění dočkali těžkého, hysterického záchvatu. Zdrcená psychika našla konečně cestu ven, a on se proměnil v zoufalou manželku. Byl tak dotčený z faktu, že jsme si na náš majetek dovolili dát oznámení, a hájit si svůj prostor. Oháněl se tím, že naše návštevy tam parkovat mohou, a s těmi jeho máme problém. Že na synův handicap, když mu bylo vysvětlováno, co se tímto skutkem vyvolalo, se pouze vymlouváme. Vysvětloval v proudu hysterie, že nám to snad může být jedno, když jsme nebyli doma. Nedokázal, a nechtěl pochopit, že tak to zkrátka funguje, a pravdu máme my. Projevila se zde jeho nízká inteligence, se kterou nemá smysl zápasit.
Co chci tímto článkem vyjádřit? Že synův stav nenechám ohrožovat žádným hlupákem, který musí doma poslouchat na slovo, a trestá za to okolí. Že má rodina byla, je, a bude, na prvním místě. Že pravdu a svůj majetek je potřeba si chránit. Že s hloupými lidmi nic nezmůžete. Alfonsovi se u nás navždy dveře zavřely. Pokud někdy pochopí, že je důležité život žít, nejen přežívat, ze srdce mu přeji, aby přátelé, kteří byli odříznuti kvůli nevoly zlé královny, otevřely svá srdce, a přijali ho zpět. Já už to neudělám. Fackovacího panáka ze mě nikdo dělat nebude. Ani starší pán, který si vyměnil manželskou roli, se svou chotí. Tím spíš, když stojím na straně pravdy. Nenechám si komplikovat život osobami, které nemají ani tušeni o věcech normálních, natož o těch nenormálních, se kterými jsme nuceni bojovat kažou minutu. My máme naštěstí mozek, který pouze nezdobí vnitřek našich hlav, ale dokáže fungovat. A tak, se nad celou situací povznášíme, a hlupáky necháváme za sebou.
Tento článek jsem musela napsat. Týrala mě obrovská potřeba vypsat tato slova. Proč? Naše jiné děti jsou společností označovány za hloupé, postradatelné a přitěžující. To, že vidí věci jiným pohledem, z nich hlupáky nedělá. Nikomu schválně neubližují, nejsou cíleně zlé, a závistivé, neřeší zbytečnosti. Jsou čisté. Mají vyšší úroveň inteligence, než třeba Alfons, který vyměnil mužskou roli, za tu ženskou. Přesto, že jsou dětmi, jsou na výši nad mnohými z nás. Jednají lépe, než dospělý člověk, který by měl přemýšlet, a znát úroveň slušnosti. Takoví lidé mě dokáží přesvědčit, že naše děti jsou naprosto normální. Jsou dokonalé.
Prosím Vás, žijte. Nepřežívejte v tíži nevole, kterou Vám někdo nadiktuje. Užívejte si ten krátký život, a jeho krásy. Mějste se rádi, myslete na druhé, a buďte šťastní. Žijte na plno, a předávejte dál svůj odkaz společnosti, které můžete jít vzorem. Ledová královna, sedíc před svým zrdcadlem, a její vzorný sluha, tu nemají co zanechat. Jen pouhou, ledovou stopu, která nikoho zajímat nebude. My ostatní máme naději. Tvořme lepší budoucnost našim dětem, a na omezené lidi se z vysoka vybodněme. Takovým už stejně není pomoci. Přeji krásný den

Reakce

23. března 2018 v 8:00
V prvních letech života mého syna, nebyli lidé zajímaví. Šlo o průhledná stvoření, která jakoby nebyla. Jedinou důležitou osobou byla ta má. Neexistoval tatínek, babička, ani dědeček. Okolní děti byly neviditelné. Existoval pouhý, jinak zařízený svět, a v něm my dva. V obrovké bublině, kde bylo nemálo místa, nebyl nikdo jiný vítán. Vyjímkou byla jediná teta, oblíbená od první chvíle. Po pár letech se zde našlo místo pro mého muže. Po ještě delší době pro prarodiče. Než si můj drobek dokázal zvyknout na každou, jednotlivou osobu, bylo vyžadováno mnoho času. Díky času sílila chuť pro vyplňování jeho bubliny dalšími, živými bytostmi. Tato útrapná léta jsou prozatím za námi. Dnes tento proces funguje o něco lépe.
Na přátele a blízké je syn již zvyklý. Ne vždy na ně má náladu. Tak to mívá každý člověk. On se pouze nemusí přetvařovat, nebo zdlouhavě vymlouvat. Jednoduše dá svou nespokojenost, nebo nezájem najevo. Každý člověk má v jeho očích konkrétní roli. S každým z nich plní jiný rituál, s každým naplňuje jiné zájmy, každý je oceněn zcela jinak. S tímto klučíkem je potřeba o vzájemný vztah pečovat. Zalévat ho jako květinu a nenechat ho vyschnout. Jinak vnímá svět, jinak vnímá i jeho náležitosti. Nemá to dané jako my ostatní. Jsou tedy lidé, mající o něj opravdový zájem, a na tuto potřebu myslí, nebo zkrátka začali mít smůlu. Přestala jsem se angažovat. Nikterak mě nezajímá nikdo, kdo si na něj vzpomene jednou za pár měsíců, když přijde chvíle nudy. Nebudu už zjednodušovat cesty lidem, kteří si to nezaslouží. Takový přístup není fér vůči mému malému, a já v něm nebudu pěstovat pocit vděčnosti za něčí pozornost. Ti, co opravdu stojí o jeho náklonnost, bývají dostatečně odměněni. Jsou vtaženi do zmiňované bubliny, a dokáží si to užít. Jsou tu tedy pevné vztahy. Ty, na kterých se neustále pracuje. Které jsou opečovávány. Díky tomu vznikají pevné vazby, převážně vnímané jako samozřejmé a uspokokující. Jsou tu ale ty opačné. Negativní reakce na konkrétní osoby nám daly prozatím sbohem. Pokud se ale v nevhodnou dobu, na nevhodném místě objeví někdo, kdo tam nepatří, přichází panika. Když není doma tatínek, jiný muž sem nesmí. Platí to i u dědečka, nebo strýčka, což jsou osoby známé, a oblíbené. Ocitli jsme se v situaci, kdy nás navštívil pan pojišťovák, kvůli rozbité střeše po bouři. Nekonečných čtyřicet pět minut, plných hysterie tuto návštěvu provázelo. Vżdy musí být dodržena určitá pravidla, a splněna jasná kritéria, zajišťující spokojenost. Bez těchto věcí to zkrátka nejde. Všichni musí být předem ohlášeni, a musí být splněny veškeré nároky. Poslední jsou na řadě reakce až přehnaně pozitivní. Patří lidem, viděným jen občas. Jedná se třeba o tetu z rané péče, strejdu z protějšího domu, nebo dlouholetou kamarádku, se kterou se setkáváme jednou za rok. Vyplouvají na povrch díky momentálnímu, pozitivnímu naladění, a uvědomění. V těchto chvílích má syn radost, že vidí živou osobu. Někoho, kdo má obličej, nohy a ruce, a zalíbí se mu jednoduše na první pohled. Tito lidé jsou odměněni skvělou energií, upřímným smíchem a pozorností, i když třeba jen v řádu vteřin. Myslím, že je to i zásluhou vyzařující energie z nich. Je rozpoznána vyrovnanost, osobitost a milé emoce. Od mala syn umí rozpoznat vyrovnanou osobu, u které se cítí nad míru spokojený. Tak to má s již zmiňovanou tetičkou, která byla z okolí přijata jako první.
Máme v naší domácnosti několik druhů mezilidských vztahů. Jeden jediný není jednoduchý, ani samozřejmý. Záleží pouze na druhé straně, jak se k věci postaví. Ani toto odvětví neuniká jinakosti a komplikovanému přístupu. I zde funguje vše jinak. I zde může být vše zapomenuto. Pomáháme jak jen se dá. Jen s tou změnou, že už pouze těm lidem, kteří o náš poklad opravdu stojí. Je to jedna z těch těžších věcí. Opět ale stojí za to. Když nastane úspěch, a v obrovské bublině je zaplněno další, nové místo, je to skvělý pokrok a větší rozvoj osobnosti našeho autíčka. Tato dřina je rozdílná tím, že neleží pouze na nás, ale musí se na ní podílet lidé, kteří chtějí. Všem jim za to děkuji, za celou svou rodinu. Prochází se s námi po neznámu protože mají chuť. Zlehčují a ukazují ze své vlastní vůle. Tím dělají hezčí hned několik životů najednou. Neodsuzují, ani nelitují, jsou jednoduše tu. A to nám stačí. Vše jen pro spokojenost našeho drobečka.

Samota

16. března 2018 v 8:00
Autismus je odvozen od řeckého slova autos, což znamená sám. Tento handicap je proslulý samotou. Postižení odmítají kolektiv, chtějí trávit čas převážně o samotě, zavření ve svých světech. Není to pravidlem u každého. Už jsme si říkali, že na celém světě není jediný, stejný autista. Platí to však převážně. Můj syn není vyjímkou. Tuto potřebu nemá tak často, jako kdysi, i tak se jednou za čas ozve. Může to být jednou za tři měsíce, nebo třikrát do týdne. A co si budeme povídat, čas sám pro sebe potřebuje občas každý z nás. Všichni toužíme po chvíli klidu jen s vlastní osobou. Odpočinout si od všech, a od všeho. Být pouze se svými myšlenkami. Můj malý potřebuje čas od času pauzu ode mě, od úkolů a běžného světa, který na něj klade mnoho nároků. Nebo má jen chuť utéct z tvz. všednosti, do svých fantazií. Tuto potřebu mívá celý den, pár hodin, nebo třeba po půl hodinách s přestávkami. Ať tak či tak, dnes to respektuji.
Z počátku to pro mě bývalo dost těžké. Než jsem pochopila, že se můj poklad nenudí, a netrápí se těmito pocity, trvalo to pár let. I já jsem byla v jiném životě nováčkem, a na spoustu věcí se nedá přijít okamžitě. Trýznily mě myšlenky, že mé snahy o jakoukoli zábavu jsou úplně zbytečné a dokonale přehlížené. Stále se mi zdálo, že musím dělat něco špatně. Znovu mě trápila role špatné, neschopné matky, která nedokáže uspokojit svého broučka. Dnes, po mnoha zkušenostech vím, že to tak není. Dokola se snažíme vytrhnout tyto děti právě z jejich světů, a dostat je do těch našich. Nikdy se nám to nemůže úplně podařit. S touto potřebou se narodily, je to pro ně přirozené. Potřebují být se svými vlastními fantaziemi, které je naplňují a uspokojují. Bez nich budou nervozní, roztěkaní a neúplní.
Naučila jsem se nechat synovi jeho vlastní prostor, pokud tuto potřebu jeví. Je pro něj důležitý, a já na tom nevidím nic špatného. Nepřesvědčí mě ani odborné rady profesionálů, kteří tento názor nesdílí. Jiný se narodil, jiný je a bude, a já mu nemohu vzít vše, co on sám tak potřebuje. Díky čemu je svůj a spokojený. Nehodlám trhat jeho osobnost, aby splňoval určitá kritéria, která jsou očekávána společností. Každý máme něco svého, čeho se odmítáme vzdát. Pokud by nám to bylo sebráno, nebyli bychom spokojení. Proč to dělat ostatním? Každý sníme, máme různé představy a zájmy. Tak to má můj syn se svým světem. Prožívá zde neuvěřitelné příběhy a dobrodružství. Plní si zde své sny a fantazie, a díky tomu může být tím, čím je. Je to jeho součást, tvořící část jeho osobnosti. Je mu dopřáno to, co potřebuje, a z mé strany konečně pochopeno, že to tak zkrátka bude.

Pravidla

9. března 2018 v 8:00
Dnes, když k nám zavítá návštěva, je vše zcela jinak. Většinou je to synem organizovaná, spořádaná akce. Kdo se k nám chystá, jde sem s vědomím, jak se věci mají, a jak to zkrátka musí být. Synchronizace, pořádek a organizace momentálně naše dítě ovládají. Všude je buď tma, nebo světlo. Vše je buď otevřené, nebo zavřené. Všichni musí být ve stejné místnosti, a když je opravdu dobrý den, tak i ve stejné pozici. Všichni musí buď sedět, nebo stát, nesmí tomu být jinak. Týká se to pouze dospělých, a větších dětí. A vlastně to tak bývá i v případě opačném. Pokud se my dostavíme k někomu domů, pravidla zůstávají většinou stejná.
Náš autík neskládá hračky do řady, většinou nemusí mít vše na stejném míste. Alespoň prozatím. Pořádková pravidla platí v jeho světě především u živých bytostí. Často nás s manželem staví těsně k sobě, a pozoruje odchylky našich těl. Je to ohromná zábava. Stejně tak to provádí s návštěvou. Uspořádává si nás do těsného kruhu, a nikdo nesmí opustit své stanoviště, jinak nastává panika. Od malička ho fascinují geometrické tvary, a tvary všeobecně. Co vše vidí při těchto akcích nám ještě není zcela známo. Je to pro něj ale zřejmě velice důležité. Pravidla se začala týkat i procesu oblékání. Dříve syn nesnesl ponožky. Stále si je svlékal, a nechtěl je na nožičkách za nic na světě. Bylo mu úplně jedno, zda je doma, v dětské herně, nebo u někoho na návštěvě. Dnes pro změnu nesmí chybět. Ani spát bez nich nedokáže. Jakmile mu obléknete jednu část těla, musí být oblečený celý. Stejně tak to platí při svlékání. Je opravdu zoufalý, když chybí kus oblečení na jeho tělíčku. Šíleně panikaří a situaci dokáže vyřešit pouze tím, że se zkrátka celý svlékne, nebo nám chybějící kus podá, máli ho na očích.
Někdy jsou tyto situace vtipné, někdy zoufalé. Tak či tak, jsou důležité. Nevíme, co změnilo pohled našeho synka na tyto věci. Není nám známo, proč jsou zde pravidla na prvním místě, když celým domem vládne hrozný nepořádek, což způsobují jeho vášnivé hry. Uklidit tento binec zabere pár hodin, je to ovšem nezbytný proces. Jeho hra spočívá v rozhazování věcí, rochnění se v nich a vybírání určitých hraček do párů. Pokud by tedy ráno nenašel své hračky srovnané, byl by opět zoufalý. I v tomto nepořádku má svůj vlastní pořádek. Má v něm svá vlastní pravidla. Pro nás neznámá, pro něj klíčová. My je opět respektujeme, snažíme se v nich zorientovat. Zatím marně. Snad přijde fáze pochopení na straně naší, i na straně našeho synka.

Já končím!

2. března 2018 v 8:00
Bohužel, opět jsem byla svědkem toho, jak jsou lidé omezení, zlí, a bezohlední. Nejspíš se budu opakovat, ale já prostě musím. Stala jsem se součástí diskuze u článku o šíleném řevu démonického dítěte v letadle. Ano, opravdu existuje člověk, který bez jakých koliv informací o zdravotním stavu tohoto dítka, dokázal napsat takový titulek. Už to je samo o sobě drzostí. Tuto skutečnost však zcela pominu. Chci Vám napsat o stvořeních, označujících se lidmi, kteří se zde vyjadřovali. Nikde se nepsalo, že by ten malý křikloun mohl být autistou. A mohou to být mylné domněnky, ale také nemusí. V určitých situacích je třeba přemýšlet, a chovat se lidsky. Na možnost postižení dotyčného dítěte pár lidí upozornilo. Nečekala bych reakce, které jsem zde viděla. Z prvu mě překvapily, poté mě překvapilo, že mě to vůbec ještě překvapilo. Znovu jsem se přesvědčila, že hloupost vládne světem. Lidská rasa hloupne víc a víc. Nezná vychování, etiku, ohleduplnost, neumí se vcítit. A opravdu mě rozčílily myšlenkové pochody těchto individuí, jestli se to tak dá vůbec nazvat. S myšlením to moc společného nemělo.
Zazněla tam sposta nevhodných názorů. Fracka vyhodit z letadla, rodiče zfackovat. Takový malý xindl prý nemá mezi lidmi co dělat. Většina respondentů by toho malého smrada zmlátila sama, poté vypleskala jeho rodiče. Co dodat. Takový je svět. Takto se dokáží vyjadřovat lidé. A i přes to, že byly upozorněni na možný handicap, názor nezměnili. Naopak. Děti se mají před cestou zfetovat, aby zaspali, nebo mají sedět doma, a neobtěžovat okolí. Nikdo už neví, že podání jakéhokoli léku autistovi, může vyvolat paradoxní účinky. Že rodiče tohoto děťátka možná léky podali, a dopadli, jak dopadli. Nikoho nezajímá, jak se asi cítí oni. Jaký psychický nátlak podstupují. Místo nabídnutí pomocné ruky, je ostatní nazývají otravným odpadem a sobci. Jedna paní vyjádřila své rozhořčení, že celý rok škudlí, aby si mohla dopřát klidnou dovolenou. Že ostatní nejsou zvědaví na takový cirkus, a tyto děti nemají omezovat ostatní. Že oni za náš komplikovaný život nemohou, a my je tím nemáme zatěžovat. Nejlepší komentář, který se v debatě vyskytl, bylo upozornění, že dřive letadla také nebyla. Tak si z toho máme vzít příklad, a s takovými dětmi se dopravit jiným způsobem. Rodiče, mající jiné děti určitě chápou mé naštvání. Kam až dospěla lidská zloba a netolerance? Přesvědčila jsem se, že to není problém neinformovanosti, ale neochoty. I přes podání mnoha vysvětlení lidé jednoduše nechtějí.
No, můj názor naopak volá, že je mi to jedno! Nejsem żádná fúrie. Stejně jako dbám na spokojenost svého syna, snažím se dbát na spokojenost ostatních. Každý má své problémy, a nikdo není povinen řešit ty naše. Už mě ale nebaví být stále ohleduplná k okolí, a nemít nic na oplátku. Jsme nejlepšími rodiči právě proto, že to s našimi malými nevzdáváme. Dřeme s nimi do úmoru, trpíme, a po nocích brečíme do polštářů. Nic z toho jsme si nevybrali, a přesto s tím vším fungujeme a žijeme. Pokud chci vzít své dítě k moři, vezmu ho tam. I z důvodu doporučení lékaře, i z důvodu prospění jeho stavu. Nebudu ho vláčet dlouhé hodiny autem, ale usnadním si to, když jsou takové možnosti. A i když poprvé letěl s dobrou náladou, podruhé už to tak být nemusí. Nikdy mi to dopředu nepoví. Pokud budu sedět doma, a říkat si co by bylo kdyby, ničemu nepomůžu. On jednou pochopí, k čemu tento prostředek slouží. Musí to však prožít, aby se fáze pochopení mohla dostavit. A tak je to se vším. Končím s ohleduplností k lidem, kteří si ji absolutně nezaslouží. Kteří nejsou ochotni tolerovat něco jiného. Něco zcela čistého, neposkvrněného, nikterak zlého. Někoho, kdo zkrátka jen nechápe, a nemá schopnost přiměřeně reagovat. Můj vzkaz všem takovým lidem zní, že je mi opravdu líto jejich hlouposti a omezenosti. Tleskám výchově jejich rodičů, kteří si zřejmě tolik práce nedali. Životy těchto jedinců nikdy nebudou šťastné právě kvůli nim samotným. Zapomeňte, že se budeme zavírat doma, abychom Vám náhodou nezkazili den. Když už nehodláte být vstřícní, buďte alespoň zticha. Nikdy nevíte, co Vás potká, a jednou můžete být právě v takové situaci. To Vám ale dojde teprve, když se něco takového stane.
Nehodlám změnit svět. To je nemožné. Stejně jako bavit se s hlupáky. Měním ale svůj přístup. Pro to, aby bylo mé dítě šťastné udělám mnoho. Jako každý, správný rodič. Lidé takového typu, s jakým jsem se setkala u této diskuze, mi v tom nikterak nezabrání. A pokud se osobně s někým takto arogantním někdy setkám, ničeho se odemě nedočká. Ohleduplnost, pochopení a vstřícnost vůči jiným není ničí povinností. Pro chytrou a slušnou osobu je to ovšem zcela přirozené. Toto téma se týká celého světa. Handicapy nikam nezmizí, jen proto, že budou přehlíženy. Budou tu s námi ať chceme, nebo ne. Je smutné, kam až dokázalo mnoho lidí klesnout. Díky této zkušenosti už nebudu ta žena, obávající se o klid a pohodlí ostatních. Od teď, jak si každý zaslouží.