Je to tu zas

27. března 2018 v 14:01
Také znáte ten pocit, když Vás překvapí, jak až mohou být lidé hloupí, a kam až mohou klesnout? Po svých zkušenostech jsem často přesvědčena, že už jsem viděla, i zažila vše. Opak je pravdou.
Máme kolem sebe mnoho, přátelských sousedů. Někteří z nich se stali našimi skvělími přáteli, a tak jsou s naší, rodinnou situací, dobře obeznámeni. Nebyl by to ovšem život, kdyby se neobjevilo to hrozné ALE. Každý z nás má určitý, životní styl. Způsob prožívání, a přežívání. A já nikomu tyto skutečnosti neberu, a respektuji je. Když se tedy jedna dáma, žijící poblíž nás rozhodla, že její muž skončí se společenským životem, a bude trávit veškerý čas pouze s ní, byla to jejich volba. On s tím souhlasil, spolu se tak domluvili, je to pouze jejich věc. Pokud byl ochotný vzdát se téměř všech, a všeho, my jsme museli jeho rozhodnutí přijmout. Přesto, že jsme ho měli rádi, a bylo nám to líto, jinou možnost jsme neměli. Co však následuje v době nespokojenosti, kdy plníme něčí úkol, jen abychom měli klid? Kdy se všeho vzdáme, aby byl druhý spokojený, my však spokojení nejsme, i když si to myslíme? Chybí nám něco, na co jsme zvyklí, co je pro nás přirozené. A tak začneme trpět. Ať už vědomě, či nevědomky. Naše psychika je zdrcena, náš svět se bortí, a za moc nestojí. Potřebujeme cíl, na kterém bychom se ventilovali, i když celou věc podstupujeme dobrovolně. Cílem těchto lidí jsme se stali my. Je to celkem logické. Jsme tu noví, a i přesto, že jsme byli přáteli, neměli jsme tak pevné vztahy s těmito lidmi, jaké měli ostatní. Vypadali jsme jako nejsnažší terč, což my ovšem nejsme. Jsme otupeni komplikovaností našich dní, a vyzbrojení díky útrapám našeho života. Choleričtí lidé, žijící v neustálém napětí, a stresu. Dráždit osoby, ve stavech, které slovy nelze popsat, se nevyplácí. Jsme na okolí laskaví, vstřícní, a přátelští. Bereme ohledy jak jen to jde. Ale nejsme splachovací, a nenecháme si líbit vše.
Do našeho života vstoupila velmi panovačná osoba, která umí hodně brát, ale málo dávat. Osoba, která rychle zapomíná na pomoc s vstřícnost okolí. Přežívá ve své bublině, kde je nejkrásnější a nejlepší na světě, a potřebuje v tom neustále utvrzovat. A jelikož my nejsme takoví, přestali jsme se jí líbit, jako valná většina lidí, a tak uskutečnila plán na odstranění všeho, a všech, co se jí nehodí. Jak jsem říkala, volba každého jedince, který s tím chce žít. Pokud by nám však dali pokoj. Začalo mnoho problémů, které zde nebudu rozebírat. Dala by se z toho napsat celá kniha. Všechny výmysly, nevděk a řeči, jsme byli ochotni přejít, a také jsme to udělali. Čeho je však moc, toho je příliš. Když nás tento muž (říkejme mu Alfons), kterému jsme nikdy, nic neudělali, přestal zdravit, rozhodli jsme situaci řešit. Už při tomto rozhovoru bylo jasné, že je svou ženou zmanipulovaný, ještě však ne zcela. Stále v něm byla viděna naděje staré osobnosti. Naše vztahy se ale stejně omezily na pouhý, zdvořilý pozdrav. I když nám stál za námahu, sám byl rozhodnut, sám si vybral, a tak to chtěl. Nedávno však ohromně přestřelil, a tato situace už se nikdy nezpraví.
Lidé nejsou povinni brát na nás ohledy. Po nikom to ani nevyžaduji. To už záleží na ostatních, zda jsou slušní a vychovaní. Zda mají v hlavách fungující mozek, nebo pouhou náhražku. Co je ale mé, je mé, a to si hodlám hájit za každou cenu. Každý řidič, mnohdy i lidé, kteří neřídí, vědí, že před soukromým vjezdem je zakázáno parkovat. Před naší bránou na pozemek, několikrát parkovali návštěvy oněch sousedů. Pokaždé byli upozorněni, aby to nedělali. Když jsme se vraceli z venkovní vycházky, kdy se syn vozil ve svém, elektrickém autě, nebylo nám umožněno zajet do našeho dvora, právě kvuli autu, které zde stálo. Znovu návštěva, ne však naše, ale jejich. Museli jsme zastavit, a náš syn dostal záchvat. Zhroutila se mu osnova, která najednou byla zcela jinak. Nejel domu, ale musel čekat. Problém, díky kterému jsme měli zkažený celý zbytek dne. Věc, za kterou jsme nemohli, ale museli jsme trpět jejími následky, které jsme museli napravovat. Je to něco, co normální člověk nepochopí. V hlavě našeho broučka se mohla celá tato činnost přetvořit, a stát se problémovou klidně i na pár let. Rozhodilo to jeho náladu, večeři, i usínání. Pro nás banalita, pro něj konec světa. Tito lidé byli překvapeni naším naštváním, nic však neřekli, a zalezli domů. Už pár měsiců máme připravenou ceduli na bránu o zákazu parkování. Byla odložena, a zapomenuta. Tato chvíle na ni upozornila, a tak byla okamžitě připevněna na své místo. Místo Alfonsovi omluvy, jsme se však při pohledu na toto upozornění dočkali těžkého, hysterického záchvatu. Zdrcená psychika našla konečně cestu ven, a on se proměnil v zoufalou manželku. Byl tak dotčený z faktu, že jsme si na náš majetek dovolili dát oznámení, a hájit si svůj prostor. Oháněl se tím, že naše návštevy tam parkovat mohou, a s těmi jeho máme problém. Že na synův handicap, když mu bylo vysvětlováno, co se tímto skutkem vyvolalo, se pouze vymlouváme. Vysvětloval v proudu hysterie, že nám to snad může být jedno, když jsme nebyli doma. Nedokázal, a nechtěl pochopit, že tak to zkrátka funguje, a pravdu máme my. Projevila se zde jeho nízká inteligence, se kterou nemá smysl zápasit.
Co chci tímto článkem vyjádřit? Že synův stav nenechám ohrožovat žádným hlupákem, který musí doma poslouchat na slovo, a trestá za to okolí. Že má rodina byla, je, a bude, na prvním místě. Že pravdu a svůj majetek je potřeba si chránit. Že s hloupými lidmi nic nezmůžete. Alfonsovi se u nás navždy dveře zavřely. Pokud někdy pochopí, že je důležité život žít, nejen přežívat, ze srdce mu přeji, aby přátelé, kteří byli odříznuti kvůli nevoly zlé královny, otevřely svá srdce, a přijali ho zpět. Já už to neudělám. Fackovacího panáka ze mě nikdo dělat nebude. Ani starší pán, který si vyměnil manželskou roli, se svou chotí. Tím spíš, když stojím na straně pravdy. Nenechám si komplikovat život osobami, které nemají ani tušeni o věcech normálních, natož o těch nenormálních, se kterými jsme nuceni bojovat kažou minutu. My máme naštěstí mozek, který pouze nezdobí vnitřek našich hlav, ale dokáže fungovat. A tak, se nad celou situací povznášíme, a hlupáky necháváme za sebou.
Tento článek jsem musela napsat. Týrala mě obrovská potřeba vypsat tato slova. Proč? Naše jiné děti jsou společností označovány za hloupé, postradatelné a přitěžující. To, že vidí věci jiným pohledem, z nich hlupáky nedělá. Nikomu schválně neubližují, nejsou cíleně zlé, a závistivé, neřeší zbytečnosti. Jsou čisté. Mají vyšší úroveň inteligence, než třeba Alfons, který vyměnil mužskou roli, za tu ženskou. Přesto, že jsou dětmi, jsou na výši nad mnohými z nás. Jednají lépe, než dospělý člověk, který by měl přemýšlet, a znát úroveň slušnosti. Takoví lidé mě dokáží přesvědčit, že naše děti jsou naprosto normální. Jsou dokonalé.
Prosím Vás, žijte. Nepřežívejte v tíži nevole, kterou Vám někdo nadiktuje. Užívejte si ten krátký život, a jeho krásy. Mějste se rádi, myslete na druhé, a buďte šťastní. Žijte na plno, a předávejte dál svůj odkaz společnosti, které můžete jít vzorem. Ledová královna, sedíc před svým zrdcadlem, a její vzorný sluha, tu nemají co zanechat. Jen pouhou, ledovou stopu, která nikoho zajímat nebude. My ostatní máme naději. Tvořme lepší budoucnost našim dětem, a na omezené lidi se z vysoka vybodněme. Takovým už stejně není pomoci. Přeji krásný den
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 27. března 2018 v 15:43 | Reagovat

Hezky napsané, lidé jsou různí a takových panovačných až zlých osob, které umějí brát, ale neumí dávat, je bohužel spousta.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama