U nás to jde

6. dubna 2018 v 8:00
Být mámou je zaměstnání přinášející mnohé. Dočkám se radostí, starostí, vyčerpání, a dalších mnoha, a mnoha věcí. Vždy tu jsem především pro svůj poklad. Mé potřeby jdou stranou. Zcela automaticky. Známe to každá. Čím je však děťátko starší, měla by i máma mít víc času pro sebe. Neznamená to, že se chce žena svému dítěti méně věnovat. Ono by pouze mělo být samostatnější. Není to nic špatného. Je přirozené stávat se bytostí, schopnou postarat se sama o sebe. Tak je to na světě vymyšlené už od pradávna. Nejde to vždy, v každé rodině, za každou cenu. My jsme toho důkazem.
Ačkoli je nemožné mého synka vychovávat normálním způsobem, existují i situace, ve kterých to jde. Nepovažuji se proto za špatnou mámu, která by své dítě milovala méně. I u nás existují jisté hranice, pravidla a zákazy. Nevím jistě, zda syn bude někdy schopný stát na vlastních nohách. Zcela sám bojovat v našem světě. Jsem tu ale i proto, abych mu s tím pomohla. Abych mu nastínila některé cesty.
Když byl miminkem, nepřiběhla jsem na každičké zakňourání. Nemohla jsem ho nechat vztekat se dlouho. Jeho výdrž byla excelentní, a stavy po takových výstupech kritické. Pár minut samoty bylo však nezbytných. Fixací na mou osobu trpí dodnes. Jsme už ale schopni dojít si spolu alespoň na záchod, což bylo dříve nemyslitelné. Nikdy s námi nespal v posteli. Pravdou je, že jsme ho tam brávali při nemocech, nebo šílených nočních děsech, on s námi však spát nechtěl. Potřeboval svou postýlku, na kterou byl zvyklý. Dnes je starší. Jeho stavy jsou v tomto ohledu horší. Chodí k nám mnohokrát za noc. Vždy musíme vstát, odnést ho zpět, a doufat, že nepropukne hysterie. Muž má kvůli těmto stavům problémy s odjezdy do práce. Jak už jsem psala, i na něj začal být syn silně fixován. Toto noční stěhování je naprosto nezbytné, ve výsledku ohromně vyčerpávající. Ani u jídla se u nás doma nediskutuje. Mimo stavy v nemoci, nebo nechuti, která jednou za čas přepadne každého z nás. Pokud vím, že dané jídlo malý normálně jí, bude zkrátka jíst, nebo má smůlu. Nedostane žádnou dobrotu. O své hračky se musí dělit, pokud si s nimi momentálně nehraje, stejně tak se ostatní musí dělit s ním. Stejně jako jemu, ani on nemůže brát nikomu hračku z ruky. Pokud něco zakážu, musí to respektovat.
Stejně jako já pronikám do jeho světa, ve kterém se učím fungovat, snažím se o to samé u něj. Miluji ho nadevše i přes důslednou výchovu. A vše, co dělám, dělám pro něj, a jeho dobro. Mnoho věcí je u nás doma zcela jinak. Mnoho dalších u nás funguje úplně normálně. Ani handicap není zcela omezující v našem případě. A neznamená to, že bych své dítě neměla ráda, nebo ho chtěla odstrčit. Stále je na prvním místě. Jen v něm nepodporuji známky rozmazlenosti. Nesplním každou malichernost, kterou si vymyslí. I proto jsem dobrým rodičem, a to mi nikdo nevezme.
Být mámou sice znamená, zcela se dítěti oddat. To je můj pohled na věc. Je však také důležité, pomalu ho učit a připravovat na svět, ve kterém se mu vše nesplní. Nebudou na něj vždy brány maximální ohledy, a otevřeny každé dveře. Splním mu, co mu na očích uvidím. Vše má však své meze. I u nás doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama