Speciálně

1. června 2018 v 8:00
Mít speciální dítě, sebou přináší i jeho speciální potřeby. Speciální přístup, postupy a chování, nejsou vyjímkou. Jsme svému drobkovi naprosto oddaní, přesto u nás existují hranice. Jsme ochotni věnovat mu veškerý čas světa, přesto jsou situace, kdy to prostě nejde. Pokaždé se ale snažíme hledět na jeho největší štěstí, spokojenost, a radost. Jako kdokoli jiný, má i on určité potřeby a zvyky, které se musí dodržovat, nebo minimálně zohledňovat. Spousta věcí nejde jednoduše odbourat. Chybí nám slova, dokonalé porozumění, a tak nemůže být vše pochopeno. Vemte někomu cokoli, co miluje, a co ho dělá šťastným, a neprozraďte mu důvod. Každý rodič je v sedmém nebi, při pohledu na svůj malý zázrak, který překypuje pozitivními pocity. Do těchto stavů se dostává díky nám. Díky naší pomoci a chuti, udělat pro něj maximum. Nezapomenutelné, nenahraditelné chvíle, ty dostáváme na oplátku.
Já patřím k rodičům, kteří se mohou pro svůj poklad přetrhnout. Udělám, co mu na očích vidím, pokud je to v mých silách. Má výchova je hodně volná, zároveň však hodně tvrdá. Pokud syn splňuje má kritéria, nemám přeci důvod neplnit jeho. Nikdy jsem neupřednostnila svou osobu. Ani v horečkách, nachlazeních, nebo krutých virózách. Nevysvětlím svému synkovi, že mi zrovna není dobře, a tak si musí celý den hrát doma sám. Je odkázán převážně na mě. Můj muž je k dispozici až po pracovní době, a nikdo jiný není. Nepřenesla bych přes srdce, že se trápí doma, umírá nudou, a vlastně neví proč. Může ho přepadat hromada nepěkných myšlenek, které mi nemá jak sdělit. Budou ho tedy trápit, a stahovat do depresí, do úzkostí, a to vše zcela zbytečně. Pokud mi to můj stav dovolí, funguji zkrátka, jak jen mohu. A myslím si, že nejsem jediná. Věřím, že většina maminek to má zrovna tak. Důvody mohou být různé, výsledky jsou stejné.
Proč dnes toto téma? Povedlo se nám neuvěřitelné, a čekáme další přírustek do rodiny. Jak jsem dříve psala, je to velice riziková událost. Dnes už ale nemohu polehávat na gauči, a užívat si těhotenské období, i když o užívání si, by stejně nemohla být ani řeč :-) Vedu speciální život, s originálním chlapečkem, který mnoho očekává. Po tolika letech už má své zvyky a standardy. Stejně tak spousty povinností, a věcí, dělajíc ho neskutečně šťastným.
Možná budu vypadat jako nezodpovědná žena, vůči mému nenarozenému dítěti. Pokud není můj stav vážný, nevidím žádný problém v plnění synkových přání. Ani jedno z mých dětí nepůjde stranou, pokud to bude možné. Já k tomu využiji všechny své síly. Jezdím s ním na kole, protože sám s tatínkem nepojede. Podnikáme spolu celodenní tůry po dětských hřištích, kde se na části z nich prolézáme spolu. Navštěvujeme bazény, ve kterých sjíždíme tobogány, a herní centra, kde taktéž spolu, objevujeme krásu herních prvků. Vstáváme brzy, kvůli školce. Spát chodím pozdě, abych dodělala úklid. V noci mnohokrát vstávám, abych malého uklidnila, a vystoupala asi tak sto schodů, pro jeho opětovné uložení do postýlky. A víte co? Pokud na to stačím, nepolevím. I když jsem unavená, nejsem hloupá, a vím, co mi mé tělo hlásí. Jsem mámou. A jsem tím druhem, který jede opravdu na plno. A i přesto si častokrát naříkám, že to nestačí. Tuto funkci jsem si vybrala. Plním ji zcela dobrovolně, podle svého nejlepšího uvážení.
Největší, letošní problém, je odlet k moři. Paradoxně, ne pro mě, ale pro většinu okolí. Známe jistě všichni veškerá rizika, takže je tu nemusím rozepisovat. Netuším, jaké životy vedou jiné, jiné rodiny. Jak si uspořádávají dny, potřeby a přání svých milovaných. Já vím jistě, že pokud budu v pořádku, neustopím jedinému, co je pro mé dítě důležité. Moře je jedna z těch věcí. Není mu pouhou láskou, je zároveň i terapií. Působí blahodárně na jeho celkový stav. Štěstí, které zde prožívá, je jen další, velké plus. My s manželem nic takového nepotřebujeme. Nikdy jsme to nevyžadovali. Opravdu valná většina věcí, které děláme, neděláme pro sebe.
Každý z nás jsme jiní. Mnoha lidem připadám jako nezodpovědná osoba. Já si to nemyslím. Názory lidí, kteří žijí normálním způsobem, ráda vyslechnu, jelikož každý má na ten svůj právo, ale tím to pro mě končí. Kdo tento život, s tímto přístupem nežije, nemá nejmenší představu. Myslím si, že jsem dobrá matka. Svá rozhodnutí provádím na základě zdravého rozumu, a svých vnitřních pocitů. A jsem na vše, co jsem prozatím dokázala, a co jsme díky tomu dokázali společně, hrdá. Za vším, co dělám, si stojím. Nebudu se za své činy nikomu zodpovídat, protože právě díky těmto činům jsme tam, kde dnes jsme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama