Den D

29. září 2018 v 6:44
A je to tu. Dostal mě syndrom vyhoření. Doběhly mě pocity zoufalství, nechuti a odporu. Dostavily se šílené stresy, které koneckonců jen kapánek zesílily, jelikož ty nikdy nezmizí. Pocity vyvolávající mé těžké selhání, a neschopnost. Návaly lítosti, i zlosti. Těhotenské hormony všemu také moc nepomohou. Svého syna miluji nade vše, jeho stavy mě však dokáží dohnat do takových úzkých, že se často stydí i myšlenky, které mě začínají napadat. Momentálně bych nejradši utekla někam hodně daleko, kde je klid. Kde nikdo neřve, nekňourá, a nic nepotřebuje. Někam, kde je ticho, radost, a kde bych někoho zajímala také já.
Před začátkem prázdnin se synovi ve školce cosi stalo. Dodnes nevíme co, a zbývají nám jen domněnky. Faktem ale je, že díky nějakému podnětu, který odsud vyšel, se jeho stav neustále horší. Dnes už může mít spousta věcí úplně jiný důvod, jinou příčinu. Spouštěčem však byla školka. Tím spíš jsem naštvaná. Ať už úmyslně, či nikoli, udělal chybu někdo, kdo se stará o mé dítě. Následky ale nesu především já, a on. A mohu upřímně říct, že už jsou často neúnosné. Jsem tak vyčerpaná, jako jsem ještě nikdy nebyla. Po fyzické, i psychické stránce jsem totálně zničená. Vše, co se mohlo pokazit, je zničeno, a nelze to napravit. Uplynuly čtyři měsíce, a pokrok téměř žádný. Má veškerá snaha, mé vydané úsilí je opět pryč, a nové není schopno. A já nemám kdy nabrat síly. Dříve syn alespoň spal. Dnes naspí pár hodin, navíc přerušovaných, a jede nanovo. Já nenaspím ani dvě, kvůli šílenému těhotenství, protože to jsem prostě já. A jsem znovu v tom tmavém koutě, kde se jednou za pár měsíců ocitám, a nemohu ven, i když se tak moc snažím. Konec konců, kde jinde bych se měla ocitnout?
Dítě nechce jíst, spát, poslouchat alespoň základní pokyny. Odmítá spolupracovat. Nemá zájem o nabízené aktivity, ani o nabízená rozptýlení. Dostavila se obrovská hromada nových rituálů, z nihž jsou některé opravdu složité. Oblékání, svlékání nezůstalo bez poskvrny. Míval stavy depresí, kdy jsme ho nedostaly z postele, což je u našeho silného hyperaktiva nepředstavitelné. Nechtěl několik týdnů vyjít z domu, nebo vidět jiné lidi, dnes oproti tomu doma být opět nechce. Je to pouhý zlomek jeho trápení, která mě vysilují, protože díky všem těmto věcem je těžce rozladěný. A když je rozladěný on, jsme rozladění všichni. Sotva otevře oči, obdarovává nás svou nepříjemnou náladou. A tento kolotoč už je tak dlouhý, náročný, a nebere konce, že i já už znovu nemám sil.
Momentálně jsem zoufalá. Jsem opět špatnou matkou, která mu nedokáže pomoci. Nedokážu pomoci ani sama sobě. Musím být v klidu, ale nejde to. Musím vše napravit, ale nedaří se. Ví vůbec můj syn, že i přes nervové vypětí, které se mi nevyhlo, ho stále miluji? Že se snažím být mu oporou? Že nejsem z oceli, a nevydržím vše? Co když nemá potuchy? Co když se jeho předatavy o mě změnily? Už si nejsem ničím jistá. Jistě vím jen to, že se bojím. Moc se bojím celé hromady věcí, které možná ani neovlivním. Nestydím se za svá dna. Myslím si, že jsou normálními následky mého života. Nepřipadám si kvůli nim slabě, nebo neschopně. Tak si připadám kvůli věcem, které mě na ně dohnala. Doufám, že i přes to všechno můj syn ví. To je můj jediný svit. Jeho vědomí, že maminka je tu hlavně pro něj, i když z jeho stavů šílí.
Nemohu vždy, vše dělat s úsměvem. Nevydržím ještě větší nadměrný náklad, než už zvládám. Bohužel, mých třista procent je maximum. Za nedlouho přivítáme druhého syna, a já jsem velice nejistá. Toto těžké období mě připravilo o jistoty, pocit bezpečí a energii. Vyvolalo ve mě pocity neschopnosti, a myšlenky špatného rodiče. Nechala jsem se srazit na kolena, ale jinak už to nešlo. Baterie jsou vybité, záložní jsou nefunkční. Přeze všechno se však na těch kolenou plazím, dokážu vyloudit úsměv, a pokračovat. Restart se jistě dostaví, jen ne hned.
Jsem si naprosto jistá, že nejsem jediná. Jsem přesvědčená, že spousta z Vás to má stejně, nebo podobně. Hlavu vzhůru. Proto jsou naše životy takové. Někdo věděl, že to zvládneme, ať si budeme myslet cokoli. Nikdy v tom nejsme sami, i když si to myslíme. Naše odměny nám běhají doma v hysterických záchvatech, s divnými koníčky, ale větší odměnu bychom nikde nenašli. Hodně štěstí a mnoho sil, přeje jedna vyhořelá matka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama