Ve vzduchu

12. října 2018 v 8:00
I když letošní dovolená byla katastrofální, cesta na místo byla pohádková, co se synka týče. Jelikož díky fotografické ukázce poznal, kam máme namířeno, byl klidný. Panovala u něj dobrá nálada, pozitivní naladění mu vydrželo až do cíle. Tím to nesmírně ulehčil jak nám, tak okolním lidem. Co se však zrovna okolí týče, znovu jsme se přesvědčili, že se zkrátka nezavděčíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli.
V letadle s námi letěla rodinka se dvěmi dětmi, z nihž bylo jedno docela malé. Tipla bych tak kolem jednoho roku. Každá změna toto děťátko vykolejila. Při jakémkoli jiném pohybu letadla na chvilku zaplakalo. Nebylo to nic úděsného. Zkrátka vnímalo odchylky, a když to nemohlo říct, co jiného než pláč mu zbylo? Nebyly to hodinové, hysterické scény, ale minutové reakce leknutí, a strachu. Rodiče tohoto dítka byli velmi nervózní už na pohled. Přesně jsem věděla, co se v nich odehrává. Bylo mi jasné jak se cítí, co si myslí, co by si přáli. Proč? Lidé si nemohli odpustit své uvědoměnělé komentáře. Letělo se dvě hodiny. V letadle cestovala převážná část dospělých, kteří by už měli mít špetku rozumu, a trpělivosti. Byli ale velmi popuzeni. Taková rodina se má přeci zavřít doma, a nevylézat, než jim děti dospějí. Otravují velmi slušné, unavené lidi, kteří se vydali na dovolenou odpočívat. Jak si to vůbec mohli dovolit? Co to je za matku, že to malé dítě už takhle tahá? Vzduchem létaly miliony vět, a žádná ve prospěch těchto rodičů. Je jasné, že nikoho nenapadl jiný, možný důvod této cesty. A i kdyby nebyl, každý má právo na volbu svého žití. Proč se zavřít doma, jakmile porodím? Spolucestující zřejmě nikdy dětmi nebyli, nebo byli tak vzorní, že to svět ještě neviděl. Pokaždé mě pobaví myšlenka na pohoršené lidi, kteří byli vždy špičkově ukáznění. Každopádně, nevím, proč odsuzovat cestující rodiče? Kord, když mají dětí víc, a určitě se nevydali k moři kvůli sobě. Mimoto, jakmile se stanete rodičem, a rozhodnete se vzít svého malého potomka na takovýto výlet, už vaši osobu jistě žádná, odpočinková dovolená nečeká, jak si většina lidí myslí. Vydají se na útrapnou cestu právě kvůli svým pokladům, kterým chtějí udělat radost. Příchod nového života neznačí přestat žít. Není důvod schovávat se, bát se, omezit život zcela. To by si měla spousta lidí uvědomit.
Náš malý byl veselý, sem tam vykukoval z okýnka, a celou cestu si hrál. Celé příruční zavazadlo obsahovalo hromadu hraček, jak je u nás pravidlem. Četl knihy, pároval si hračky, a jak je u něj zvykem, kord v takovém dobrém rozmaru, povídal si svou mimozemskou řečí. Do té, mimo jiných zvuků, patří i radostné pištění na vysokých vlnách. Takto asi třikrát za sebou, zapištěl na svého kresleného kamaráda Mickeyho, který s námi cestoval. Vyjadřoval mu tím tu radost z cesty za dobrodružstvím, na které celý rok čekal. Nic víc neprovedl. Jen byl šťastný, a dal to najevo, jak je zvyklý. Ta čistá duše se vyjádřila, a tím nastal obrovský problém samozřejmě.
Žena, sedíc před námi, asi šedesátiletá, byla velmi pohoršena. Otočila na nás svůj neuvěřitelně zmalovaný obličej, a oznámila nám, že tohle už není normální. Jak si to jako představujeme, a že to je hrůza. Opět nechyběla věta, vyjadřujíc, jak hroznými jsme rodiči, když taháme tak malé dítě k moři. Tyto osoby nenapadne přemýšlet, pokud tedy mají čím. Nevidí naše o dost komplikovanější přípravy kvůli pár dnům, a stresy, které se v nás kvůli ostatním množí. Nemají ani tušení, že pro nás takový výlet není vůbec dovolenou, a že našemu dítěti může pomoci v mnoha stránkách vývoje. Že v šestém měsíci těhotenství opravdu nepotřebuji takto cestovat. A ani to nemusí vědět. Nemusí nad tím vším přemýšlet. Není to jejich povinnost. Být zticha, to je však něco, co by přesně tito lidé měli dělat. Let to nebyl vůbec dlouhý, a pokud vím, že nesnesu ostatní bytosti kolem sebe, které zkrátka nesedí bez hnutí, a bez pípnutí, zařídím se podle toho. Pustím si muziku do sluchátek, koupím si špunty do uší, alternativ je mnoho. Jen lidé už nejsou vychováváni, jak by měli. Nebudou se namáhat, snažit se, nebo se jednoduše nevyjadřovat. Budou radši reptat, protože to je nejlepší, a nejefektivnější. To, že ale přes všechny tyhle přeřvávající se dospělé, kteří sedí vedle sebe, neslyšíte vlastního slova, to už je v pořádku.
Pěkně od plic jsem babče v předu řekla své, načež jí slova došla. Mě v tom okamžiku však napadlo asi tisíc otázek. Co mají naše děti dělat? Vadí okolí v jakékoli náladě, v jakémkoli rozmaru. Nesedí světu ať už formou svého projevu, chápáním, jinéhým vnímáním. A co mají dělat všichni rodiče? Zabouchnout dveře, a být zalezlí doma, aby se okolní nezbláznili, když mimino zabrečí? Znamená to, že když porodím, mám se vzdát života, abych někoho nenaštvala? Nemám chodit lidem na oči, aby měli klid?
No, já nejsem taková, a nikdo by neměl být. Lidé spolu mají komunikovat, usmívat se na sebe, a pomáhat si. Na děti máme být vřelí, a vůči nim, ať už jsou jakékoli, být chápaví. Ta stará paní je vlastně chudák. Odmítá přijmout fakt, že na světě není sama. Odmítá otevřít svůj mozek, a svou duši, a žije jako v konzervě. A takto to dělá většina lidí. My na rozdíl od nich žijeme. Ač velmi složitě, jinak, s omezením, žijeme naplno. Nebo se o to alespoň snažíme. Víme, že jsme nebyli vzornými dětmi, a nebudeme to předstírat. Umíme pochopit, pomoct, usmát se, a hlavně neodsoudit. Na to jsem hrdá, a za to jsem ráda. Bohužel, smutno je mi z ostatních, ať už zlých, omezených, nebo sebestředných lidí, jejihž rodiče zřejmě neměli tolik času, nebo chuti, se jim dostatečně věnovat. Což je ve světě, kde vládnou peníze sice pochopitelné, nebudu však odsuzovat ostatní, kteří na to chuť a čas mají. Těch jedinců je stále víc, a ničí ostatním ten krátký život. Narazili jsme na ně i ve vzduchu, v dobré náladě, a já jsem tím znovu, nesmírně poučena, že tito lidé jsou bohužel všude, a vadíte jim, ať už uděláte cokoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama